V roce 1906 vystavovali v newyorské zoo člověka. Ota Benga seděl v kleci s orangutanem

Devátého září 1906 vyšel v New York Times titulek „Křovák sdílí klec s opicemi v bronxském parku“. U klece v opičím pavilonu newyorské zoo stály davy, někdy až pět set lidí najednou. Děti výskaly a dospělí se smáli, mnozí z nich podle reportéra trochu nejistě. Uvnitř seděl drobný mladý muž, menší než sto padesát centimetrů, hrál si s papouškem, střílel z luku do terče a z provázků pletl rohož.

Lidské výstavy tehdy nebyly americkou zvláštností. V Ženevě se v roce 1896 na „Černou vesnici“ se dvěma sty Senegalci přišly podívat dva miliony Švýcarů. Švýcarský cirkus Knie vozil podobná představení až do 60. let a „africké vesnice“ se v 90. letech 19. století vystavovaly i ve Vídni a v Praze. Den po prvním článku vyrazila do zoo skupina černých duchovních z Harlemu. Jejich mluvčí, reverend James Gordon, pak reportérům řekl: „Naše rasa je podle nás dost ponížená i bez toho, aby se jeden z nás vystavoval s opicemi. Myslíme, že si zasloužíme, aby nás považovali za lidské bytosti s duší.“

Ota Benga se narodil někde v deštných lesích u řeky Kasai v Kongu. Kdy přesně, nikdo neví, a sám o svém životě nezanechal ani řádek. Kongo tehdy patřilo jako soukromý majetek belgickému králi Leopoldovi II. Benga patřil k lesním lovcům, kterým Evropané říkali pygmejové, a přední zuby měl podle zvyku mladých mužů obroušené do špičky. Leopoldovo Kongo bylo tehdy jedním z nejkrutějších míst na světě. Kvůli kaučuku a slonovině tam koloniální vojáci zotročovali celé vesnice a za nesplněné dávky usekávali lidem ruce.

Britský konzul Roger Casement podal v roce 1904 zprávu, ke které přiložil fotky nejméně dvou desítek zmrzačených lidí. Právě odtud čerpal o pár let dřív Joseph Conrad pro Srdce temnoty. Bengovi podle pozdějšího vyprávění zabili koloniální vojáci ženu a dvě děti a jeho samotného chytili otrokáři. Jediným pramenem té historky je ale muž, který ho odvezl do Ameriky.

Světová výstava v St. Louis v roce 1904 měla oslavit americký pokrok a ukázat lidstvo „od temného pravěku k nejvyššímu osvícení, od divošství k občanské společnosti“. Antropologické oddělení vedl William John McGee, předseda Americké antropologické asociace, a chtěl mít na výstavě africké „pygmeje“, kteří podle tehdejší vědy stáli na nejnižší příčce lidského vývoje. Na nabídku se ozval Samuel Phillips Verner, bývalý presbyteriánský misionář z vlivné jihokarolínské rodiny, který se rád nechával titulovat jako africký objevitel. Už předtím přivezl do Smithsonova institutu dva konžské chlapce jako „modely“ a ani jeden se nikdy nevrátil domů.

V říjnu 1903 podepsal smlouvu jako „zvláštní zmocněnec“ výstavy. Dostal přesný seznam, co má z Konga přivézt: „jednoho pygmejského patriarchu nebo náčelníka, jednu dospělou ženu, nejlépe jeho manželku, dvě nemluvňata žen z výpravy“ a k tomu „čtyři další pygmeje, nejlépe dospělé, ale mladé, včetně kněžky a kněze nebo šamanů, nejlépe starých“. Na výpravu dostal 8 500 dolarů. Navrhl, že by se mu hodila válečná loď, a v Londýně koupil osmdesát beden výbavy včetně pušek a střeliva.

Dvacátého března 1904 poslal Verner do St. Louis vítěznou zprávu: „První pygmej je zajištěn!“ Historička Pamela Newkirková, která o Bengovi napsala knihu z archivních dopisů, zjistila, že ho našel v Bassongu. Byl tam známý trh s otroky. Zaplatil prý libru soli a roli látky, jinde psali o zboží v hodnotě pět dolarů. Sůl tam podle něj měla větší cenu než zlato. Svou verzi pak Verner měnil podle toho, komu ji vyprávěl. Jednou Bengu vysvobodil z rukou lidojedů, jindy ho dostal od náčelníka a jindy od vládních vojáků. Nezměnili se jen lidojedi a Verner v roli zachránce. Byl prý „nadšený, že může jet s námi“. Newkirková je reálnější. Podle ní můžeme bezpečně předpokládat, že Verner Bengu prostě ulovil.

Nakonec sehnal ještě osm dalších chlapců a mladých mužů. Podle Vernera mu cestu slíbilo přes dvacet lidí, víc než polovina ale „podlehla strachu“ a utekla. Žádná žena, žádné nemluvně, žádný starý šaman. Když loď 25. června 1904 připlula do New Orleans, zapsali do lodního seznamu i věk cestujících. Nejmladšímu Bomushubbovi bylo dvanáct, dalšímu čtrnáct a „Otabengovi“ sedmnáct. Muž, kterého později vystavovali jako třiadvacetiletého, byl ve skutečnosti ještě kluk.

Verner do St. Louis s kořistí nedorazil. Z lodi ho v New Orleans vynesli nemocného na nosítkách a Roger Casement, který jel náhodou stejnou lodí, si poznamenal, že ho mnozí mají za cvoka. Chlapce odvezl na výstavu někdo jiný. Kromě nich tam byli Ainuové z Japonska, Patagonci a stovky domorodců z Filipín. Ve stejném městě a ve stejném roce se konaly i olympijské hry, při kterých pořadatelé uspořádali takzvané Antropologické dny, kde nechali „divochy“ soutěžit mezi sebou.

Noviny se předháněly v titulcích. „Pygmejové žádají opičí stravu,“ psaly jedny, „Pygmejové pohrdají penězi, chtějí melouny,“ jiné. Verner do místního deníku napsal, že Benga je „jediný pravý lidojed v dnešní Americe“. Benga se rychle naučil, že za ukázání zubů si může vzít pět centů. Když přišel podzim, mrzli bez pořádného oblečení a bez přístřeší. Za scénou je vědci měřili, fotili a snímali z nich sádrové odlitky. Odlitek Bengova těla skončil v Americkém přírodovědném muzeu v New Yorku a ještě v 90. letech byl popsaný jen slovem „Pygmej“, bez jména.

Verner pak ostatní odvezl zpátky do Konga. Benga se s ním ale do Ameriky vrátil. Podle Vernera se doma už necítil dobře. Ubytoval ho ve volném pokoji Amerického přírodovědného muzea, mezi vycpanými zvířaty a vitrínami, dal mu lněný oblek a vyjednával s kurátory. Jeden z nich nakonec poradil Vernerovi zoo.

Ředitelem zoo v Bronxu byl William Temple Hornaday, přední americký zoolog a přítel prezidenta Theodora Roosevelta. Bengovi zpočátku dovolil chodit po parku a pomáhat ošetřovatelům. Pak mu v opičím pavilonu pověsili houpací síť, dali mu luk a terč a 8. září 1906 se u mříží objevila cedulka:

„Africký pygmej ‚Ota Benga‘. Věk 23 let. Výška 4 stopy 11 palců. Váha 103 liber. Přivezen od řeky Kasai, Svobodný stát Kongo, jižní střední Afrika, dr. Samuelem P. Vernerem. Vystavován každé odpoledne během září.“

Výška sto padesát centimetrů a váha sedmačtyřicet kilo, zapsané stejně jako u ostatních obyvatel pavilonu. Po prvním článku v New York Times přestěhovali Bengu z menší klece se šimpanzi do větší, aby na něj bylo lépe vidět. Dostal i společnost, orangutana Dohonga, který uměl kousky a napodoboval lidi. Hornaday po kleci rozházel kosti, aby to vypadalo, že tu bydlí lidojed, a novinářům říkal, že Benga má „nejlepší pokoj v opičím pavilonu“. Tvrdil, že jde o „čistě etnologickou výstavu“, a odvolával se na to, že v Evropě se lidé vystavují běžně.

Hornaday na to nebyl sám. Za ním stáli dva vlivní členové Newyorské zoologické společnosti. Paleontolog Henry Fairfield Osborn rok předtím pojmenoval Tyrannosaura rexe. Právník Madison Grant Bengu do zoo osobně vyjednal a za deset let vydal knihu Zánik velké rasy, kterou Adolf Hitler později nazval svou biblí.

Duchovní, kteří přijeli do zoo, s Bengou nedokázali promluvit, ale jeho smutek a cedulka jim stačily. Druhý den šli za starostou George McClellanem, který byl zároveň členem Zoologické společnosti. Nedostali se dál než do předsíně, starosta prý neměl čas. Madison Grant je přijal ve své kanceláři na Wall Street a ujistil je, že Benga v zoo bude jen krátce a Verner ho brzy odveze do Evropy.

New York Times se mezitím postavil na stranu zoo. V nepodepsaném úvodníku se divil, proč se kolem toho dělá takový rozruch. „Pygmejové stojí na lidském žebříčku velmi nízko a návrh, aby byl Benga ve škole, a ne v kleci, přehlíží vysokou pravděpodobnost, že škola by pro něj byla mučírnou,“ napsal. Reverend Robert MacArthur odpověděl za duchovní: „Posíláme misionáře do Afriky, aby lidi pokřesťanštili, a pak jednoho přivezeme sem, abychom z něj udělali zvíře.“ K duchovním se přidal i Wilford Smith, první černý advokát, který vyhrál případ u Nejvyššího soudu Spojených států. Když začal chystat žalobu, Hornaday na radu Osborna potichu sundal cedulku, Benga ale v pavilonu zůstal.

Ani úřady nebyly jednotné. Koncem září poslala městská kontrola do zoo inspektora, protože se šířilo, že ošetřovatelé za úplatek pouštějí lidi do místnosti, kde Benga spí. Inspektor do zprávy suše napsal: „Pro nevědecké oko se tento rodák z nejtemnější Afriky aspoň zevnějškem podstatně neliší od některých rodáků z nejtemnějšího New Yorku.“ A dodal, že pokud Benga opravdu rozumí opicím, nechává si to tajemství pro sebe.

V neděli 16. září přišlo do zoo rekordních čtyřicet tisíc lidí. Bengu už z klece pustili a mohl chodit po parku pod dohledem ošetřovatelů. Kam šel, tam ho dav pronásledoval. Když ho zahnali do kouta, šťouchali ho do žeber a podráželi mu nohy, a on se bránil, uhodil několik lidí a tři muži ho museli odvést zpátky do pavilonu. Kousal ošetřovatele, kteří ho chtěli zavřít, a jednou na ně vytáhl nůž, který někde sehnal. Hornaday si druhý den stěžoval Vernerovi: „Je mi líto, ale Ota Benga se stal docela nezvladatelným. Psaly o něm všechny noviny, takže by nebylo rozumné ho trestat. Hned by nás obvinili z krutosti.“

Za září prošlo zoo dvě stě dvacet tisíc lidí, dvakrát víc než loni ve stejném měsíci. Skoro všichni šli rovnou do opičího pavilonu. Výsměch přišel z nečekané strany. Noviny z Louisiany, tedy z hlubokého Jihu, napsaly o „severské hanbě“ a rýply si: „Ano, ve svatém městě New Yorku, kde davy skoro denně pro zábavu honí černochy po ulicích a nikdo o tom moc nemluví.“ Osmadvacátého září odpoledne, po dvaceti dnech, odvezl Verner Bengu ze zoo do sirotčince v Brooklynu. Novináře k tomu nikdo nepozval. Už tehdy si vedení zoo v dopisech domlouvalo, že bude tvrdit, že Benga byl obyčejný zaměstnanec.

Sirotčinec pro černé děti vedl reverend Gordon. „Vypadá jako trochu zakrslý černý kluk neobvyklé vlídnosti a zvědavosti,“ popsal Bengu novinářům. „Budeme s ním jednat jako s hostem. Dali jsme mu vlastní pokoj, kde si může kouřit, jestli chce.“ Benga tam strávil tři roky a rychle se učil anglicky. V lednu 1910 ho Gordon poslal do Lynchburgu ve Virginii, třicetitisícového města s elektrickými tramvajemi, kde stál černošský teologický seminář s vlastní vysokou školou. Bydlel u vdovy po bývalém rektorovi semináře, zubař mu zakryl obroušené zuby korunkami, aby jeho úsměv lidi tolik neděsil, a v Lynchburgu mu začali říkat Otto Bingo. Chodil chvíli do školy, pak pracoval jako nádeník a v tabákové továrně.

Nejvíc času trávil v lese. Bosý vodil sousedovic kluky na lov, učil je dělat luky z lián, chytat divoké krocany a veverky a hledat divoký med. Když jim vyprávěl o lovu slonů, roztáhl ruce a opakoval svou lámanou angličtinou: „Velký, velký.“ Spřátelil se i s básnířkou Anne Spencerovou, která na semináři učila, a chodil do její slavné zahrady.

Postupně se něco změnilo. Benga ztratil kontakt s Vernerem a na lístek přes oceán neměl peníze. VV roce 1914 začala válka, která jeho naděje na návrat ještě zkomplikovala. Přestaly ho bavit výpravy s kluky a celé hodiny sedával sám pod stromem.

Odpoledne 19. března 1916 nanosil na louku dříví a rozdělal oheň. V noci, když všichni spali, šel do kůlny, kde měl schovanou pistoli, a před svítáním se střelil do srdce. Bylo 20. března 1916, přesně dvanáct let ode dne, kdy Verner do St. Louis napsal, že první pygmej je zajištěn. Bylo mu podle různých odhadů mezi pětadvaceti a třiatřiceti lety. Pohřeb mu zařídila konference černých baptistických kazatelů a pohřbili ho na městském hřbitově. Hrob se později ztratil a náhrobek dnes nemá.

Zdroje:

https://www.theguardian.com/world/2015/jun/03/the-man-who-was-caged-in-a-zoo

https://encyclopediavirginia.org/entries/benga-ota-ca-1883-1916/

https://www.bbc.com/news/world-africa-53917733

https://www.npr.org/templates/story/story.php?storyId=5787947

https://www.wcs.org/understanding-our-history

https://www.cbsnews.com/newyork/news/wcs-bronx-zoo-apologizes-for-disgraceful-treatment-of-ota-benga-african-man-displayed-in-monkey-house-114-years-ago/

https://wset.com/news/local/man-caged-in-nyc-zoo-to-receive-historical-marker-in-lynchburg

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/svycarsko-provozovalo-zoologicke-zahrady-s-cernochy-az-do-sedesatych-let-dvacateho-stoleti-5335