Článek
V únoru 2007 stál německý herec Ulrich Mühe v sále Kodak Theatre v Los Angeles vedle tvůrců filmu Životy těch druhých. Snímek o praktikách východoněmecké tajné policie Stasi právě získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Štíhlý muž s výraznýma očima, představitel hlavní role kapitána Gerda Wieslera, působil toho slavnostního večera unaveně a pohuble.
Přesto na záběrech z ceremonie tiše zářil radostí – film o odposlouchávání a morálním procitnutí důstojníka tajné policie se stal celosvětovou senzací. Pro Müheho osobně šlo o životní úspěch, jakého se dočkal až ve svých třiapadesáti letech. Jen málokdo z publika tehdy tušil, že herec už v té době bojuje s rakovinou žaludku. A téměř nikdo netušil, že příběh plný sledování a zrady prožil podle svého přesvědčení v jiné podobě i ve vlastním životě.
Obvinění s krycím jménem Jeanne
O několik měsíců dříve, na jaře 2006, způsobil Ulrich Mühe rozruch odhalením ze svého soukromí. V knize doprovázející film Životy těch druhých a v interview pro magazín Focus tehdy uvedl, že jeho bývalá manželka byla za socialismu podle něj tajnou informátorkou Stasi.
Konkrétně prohlásil: „Zpětně jsem se dozvěděl, že má tehdejší žena celou tu dobu pracovala pro Stasi jako IM.“ Zkratka IM označuje „neoficiálního spolupracovníka“ (Inoffizieller Mitarbeiter) – tajného informátora v systému Stasi. Mühe tvrdil, že po pádu režimu nahlédl do svého svazku u úřadu pro dokumenty Stasi a zjistil, že jeho žena byla v letech jejich manželství vedena jako informátorka s krycím jménem „Jeanne“.
Touto šokující paralelou mezi filmem a realitou se netajil ani při propagaci filmu – veřejnosti tak představil Životy těch druhých nejen jako silné drama z dějin NDR, ale i jako příběh, který se ho osobně dotýká.
Obviněnou exmanželkou byla herečka Jenny Gröllmannová, známá osobnost někdejšího východoněmeckého divadla a televize. S Mühem prožila druhou polovinu osmdesátých let – seznámili se při natáčení, v roce 1984 se vzali a v roce 1985 se jim narodila dcera Anna Maria. Jejich manželství však nevydrželo dlouho po pádu Berlínské zdi: v roce 1990 se rozvedli.
Když Mühe v roce 2006 naznačil, že důvodem rozpadu mohla být i tajná spolupráce Jenny se Stasi, jeho slova vyvolala pobouření. Gröllmannová se proti nařčení ostře ohradila. Tvrdila, že se Stasi nikdy vědomě nespolupracovala a že ji bývalý manžel křivě obviňuje.
U soudu vymohla předběžné opatření – pasáže s její údajnou spoluprací musely být začerněny v publikacích a Mühe ani média ji nadále nesměli veřejně označovat za informátorku.
Případ se tak dostal k soudu jako precedens, jak naložit s nezřetelnou pravdou z archivů tajné policie. Ve spisech Stasi se skutečně našla složka vedená na herečku Gröllmannovou pod krycími jmény „Jeanne“ a „Grille“. Podle znaleckého posudku historiků obsahovala záznamy z jejích schůzek s důstojníkem Stasi, byť chyběl podepsaný vázací akt slibující spolupráci.
Jeden z bývalých příslušníků Stasi dokonce veřejně prohlásil, že Gröllmannovou vedl jako kontakt, ale prý jí nikdy neřekl, že pracuje pro Stasi – domnívala se prý, že mluví s kriminalistou a nevěděla, že je formálně považována za informátorku. Jenny Gröllmannová až do konce svého života trvala na tom, že žádné vědomé donášení nespáchala. Její třetí manžel, kterého si vzala po roce 2000, označil Müheho výroky za bezohledný útok na čest umírající ženy.
Herec ale o autenticitě archivů nepochyboval – věřil, že Stasi jeho manželku ke spolupráci získala a že on sám patřil mezi osoby, které měla ve společné domácnosti sledovat. Hořkost z této údajné zrady v rodině si nesl i v době rostoucí světové slávy. Životy těch druhých jako by v jeho očích dostávaly ještě další vrstvu: „Byl jsem tím příběhem zasažen na osobní úrovni,“ řekl v jednom z rozhovorů.
Zvažoval dokonce, že o celé věci napíše vlastní knihu, ale už k tomu nedostal příležitost. Soudní spor o pravdivost tvrzení se vlekl i po smrti obou aktérů. Jenny Gröllmannová zemřela 9. srpna 2006, jen pár měsíců po vypuknutí aféry, ve věku 59 let na rakovinu prsu. Ulrich Mühe ji následoval o necelý rok později.
V dubnu 2008 – v době, kdy už nežila ani jedna ze stran sporu – rozhodl odvolací soud, že označovat Gröllmannovou za vědomou spolupracovnici Stasi není přípustné, jelikož přímý důkaz o její úmyslné spolupráci chybí. Zda neoficiálně donášela nevědomky, nebo vůbec, tak zůstalo veřejně nedořešenou otázkou. Příběh rozkolu v Müheho rodině tak neměl jasnou tečku. Jisté je pouze to, že zvláštní souhra života a filmu přinesla herci pozdní osobní drama, které už nemohl plně uzavřít.
Čtvrtý listopad 1989 na Alexanderplatz
Ulrich Mühe nebyl zdaleka jedinou veřejně činnou osobností, kterou po letech dostihly archivy tajné policie. Jeho vlastní životopis do značné míry odrážel konflikty a paradoxy zkušenosti celé východoněmecké generace. Narodil se v roce 1953 v saském městečku Grimma a jako mladý muž zprvu věřil ideálům NDR.
V devatenácti nastoupil povinnou vojenskou službu a byl přidělen k jednotce strážící berlínskou zeď. Hraniční služba na věži pod permanentním stresem se však podepsala na jeho zdraví – mladý voják začal trpět žaludečními vředy a armáda ho nakonec musela ze zdravotních důvodů propustit.
Vzpomínka na armádní epizodu u berlínské zdi v něm nicméně zůstala hluboko pod kůží. Později přiznal, že právě touto osobní zkušeností se inspiroval při budování role mlčenlivého kapitána Wieslera ve Životech těch druhých. Když se ho novináři ptali, jak se na postavu důstojníka Stasi připravoval, odpověděl prostě: „Vzpomínal jsem.“
Po odchodu z armády se Mühe vydal na hereckou dráhu, nejprve přes hereckou školu v Lipsku. Už koncem 70. let získal stálé angažmá a záhy patřil k nejtalentovanějším hercům své generace. Režisér Heiner Müller ho v roce 1982 přivedl do souboru legendární Volksbühne.
O rok později se Mühe stal členem souboru prestižního Deutsches Theater v Berlíně. Exceloval v klasických divadelních rolích (například Goetheho Egmont nebo Lessingův Nathan Moudrý) a oslovoval publikum intenzitou projevu, která byla v divadle NDR vyžadována – herec byl v tomto prostředí ceněn za schopnost ztělesnit myšlenku, nikoli za popularitu.
Díky tomu získal uznání diváků i kritiků po celém východním Německu. Měl pověst soustředěného, hlubokého herce, který si drží odstup od povrchní slávy. Jeden z dobových kritiků ho nazval „Hamletem, který vyšetřuje“, čímž odkazoval na Müheho intelektuální vklad do každé role.
Rychle rostoucí renomé však šlo ruku v ruce s rostoucím skeptickým vnímáním režimu. Mühe i další herci postupně ztráceli iluze o socialistické vládě SED a požadovali reformy. Vyvrcholením těchto postojů byla masová demonstrace 4. listopadu 1989 na berlínském náměstí Alexanderplatz – největší nestátem organizovaná manifestace v dějinách NDR a jedna z klíčových událostí pokojné revoluce.
Ulrich Mühe patřil mezi spoluiniciátory protestu a osobně na Alexanderplatzu před statisícovým davem vystoupil s projevem žádajícím svobodu slova a demokratizaci. Vedle mnoha dalších umělců a občanských aktivistů tak veřejně vyzval vedení státu k zásadním změnám.
Jeho tvář i hlas tehdy přenášela živě i východoněmecká televize. Demonstrace, která proběhla necelý týden před pádem Berlínské zdi, symbolizovala probuzení občanské společnosti – a pro Müheho generaci herců také definitivní překročení hranice mezi službou oficiální kultuře a otevřenou rebelií proti diktatuře.
Od Pavučiny k Wieslerovi
Pokojná revoluce – či jak Němci říkají die Wende – z Ulricha Müheho rázem udělala „herce nové doby“. V listopadu 1989 stál na jevišti i na tribuně jako hlas změny, o rok později se ocitl v úplně jiném světě. Zatímco mnoho jeho kolegů z NDR po sjednocení strádalo nedostatkem rolí nebo odcházelo do ústraní, Mühe si své místo v nové éře dokázal najít.
Zůstal věrný divadlu, ale začal se objevovat i v celoněmeckých filmových a televizních produkcích. Už v roce 1991 si zahrál jednu z hlavních rolí v historickém filmu Pavučina (Das Spinnennetz) režiséra Bernharda Wickiho – šlo o ranou roli v západní produkci, která mu otevřela dveře do světa filmu. Zároveň hostoval na prestižních scénách, například ve vídeňském Burgtheatru, kam jej pozval režisér Claus Peymann.
Širší popularitu v celém Německu si získal koncem 90. let díky televizi. Od roku 1998 začal hrát forenzního patologa Roberta Kolmaara v kriminálním seriálu Poslední svědek (Der letzte Zeuge) na stanici ZDF. Každý páteční večer ho v této roli sledovaly miliony diváků. Z respektovaného divadelního herce se tak stal i známou tváří televizních obrazovek. Mühe přitom nikdy neztratil svůj typický civilní projev a vnitřní intenzitu.
Režiséři ho obsazovali převážně do vážných a náročných partů. V rakouském psychothrilleru Funny Games (1997) od režiséra Michaela Hanekeho ztvárnil jednu z hlavních postav – otce rodiny tyranizované dvěma narušenými mladíky. Tento film si získal ohlas i za hranicemi a uvedl Müheho evropskému artovému publiku. Přes veškeré úspěchy ale herec nesl nelibě, když ho média v 90. letech označovala přídomkem „východoněmecký herec“.
„Přišlo mi to urážlivé, když v devadesátých letech novináři vždy do závorky psali ‚herec z NDR‘ – jako by tím snižovali naši úroveň. U západních kolegů nic podobného nedělali,“ posteskl si v jednom pozdějším rozhovoru. S minulostí se zkrátka nechtěl nechat definovat – a dařilo se mu to. V roce 2005 získal Německou televizní cenu a v té době ještě netušil, že jeho největší filmová příležitost teprve přijde a že ho znovu vrátí k tematice minulého režimu.
Když mladý režisér Florian Henckel von Donnersmarck připravoval film Životy těch druhých, potřeboval pro hlavní roli někoho, kdo by dokázal ztvárnit vnitřně rozpolceného důstojníka tajné policie autenticky a bez karikatury. Ulrich Mühe pro něj byl ideální volbou. Herec nejprve váhal – do látky o Stasi se mu příliš nechtělo, své si k tomu tématu řekl už v listopadu 1989. Nakonec ale roli přijal a ponořil se do ní s plným nasazením.
Vžil se do postavy kapitána Wieslera, tvrdého profesionála, který bez mrknutí oka odposlouchává odbojného spisovatele a jeho partnerku herečku – dokud v něm slyšená hudba a lidské emoce neprobudí svědomí. Mühe strávil měsíce studiem dobových materiálů a hlavně vlastních vzpomínek na atmosféru východního Berlína 80. let.
„Nemusel jsem chodit daleko, stačilo se rozpomínat,“ komentoval svou přípravu stručně. Jeho soustředěný výkon pak film táhl od prvních scén až ke strhujícímu závěru. Jeden z nejemotivnějších momentů filmu obstarává zcela beze slov právě on: jako osamělý agent sedí se sluchátky na uších v podkroví a naslouchá klavírní skladbě „Sonáta pro dobrého člověka“, kterou si jeho cíl dole v bytě právě zahraje. Mühe dokázal v tiché scéně pohledem a nepatrným pohnutím v obličeji zprostředkovat vnitřní zlom – herecký koncert, který obdivovali diváci i kritici.
Životy těch druhých měly premiéru v březnu 2006 a okamžitě se zařadily k nejoceňovanějším evropským filmům desetiletí. Snímek posbíral řadu cen, získal sedm Německých filmových cen, Evropskou filmovou cenu a později také Oscara.
Třiatřicetiletý celovečerní debutant Florian Henckel von Donnersmarck, stejně jako herci, se ocitl ve světle reflektorů. Pro Ulricha Müheho znamenal film také první opravdu masový mezinárodní úspěch – a to po více než dvaceti letech špičkové kariéry, v době, kdy už překročil padesátku.
Získal Evropskou filmovou cenu pro nejlepšího herce roku 2006 a jeho jméno se náhle objevovalo i v titulcích hollywoodských magazínů. Navenek prožíval šťastné období. V soukromí ho ale srážely dvě těžké rány: jednak náročná právní bitva s bývalou ženou a jednak zhoršující se zdraví. Když byl film nominován na Oscara, byl už Mühe vážně nemocný.
Nikdy veřejně neupřesnil, kdy se o své diagnóze dozvěděl – známo je pouze to, že se jednalo o agresivní karcinom žaludku. S nejbližší rodinou zůstal v té době v ústraní a do médií pronikaly jen kusé zprávy. Přesto se rozhodl do Los Angeles na slavnostní udílení cen odletět. V závěru února 2007 se tam postavil na jeviště vedle režiséra Donnersmarcka a hereckého kolegy Sebastiana Kocha při přebírání Oscara za nejlepší cizojazyčný film.
Byla to jeho první a poslední účast na hollywoodské ceremonii. Přes nemoc a vyčerpání dojatě děkoval za přízeň publika. Donnersmarck ve své děkovné řeči zvlášť vyzdvihl právě Müheho a Kocha a prohlásil na jejich adresu, že jsou pro něj „největší herci“ – a nemají prý nikomu dovolovat, aby je podceňoval.
Krátce po oscarovém triumfu se zdravotní stav Ulricha Müheho zhoršil. Vrátil se do Německa, kde podstupoval léčbu, ale lékaři už mnoho nadějí nedávali. V rozhovorech během jara 2007, které poskytoval převážně písemně, působil smířeně a stále aktivně uvažoval o dalších projektech. Ještě v roce 2007 se v kinech objevil ve filmu Mein Führer – Skutečně skutečná pravda o Adolfu Hitlerovi a plánoval další práci.
K natáčení nových projektů už však nedošlo. Dne 22. července 2007 Ulrich Mühe zemřel ve věku 54 let ve Walbecku v Sasku-Anhaltsku.
Zdroje:
https://www.zeit.de/online/2007/30/muehe-nachruf
https://www.sueddeutsche.de/kultur/zum-tode-von-ulrich-muehe-ein-anderes-leben-1.438485
https://www.tagesspiegel.de/kultur/jenny-grollmann-darf-nicht-stasi-im-genannt-werden-6572173.html
https://www.tagesspiegel.de/kultur/die-akte-und-die-wahrheiten-1363669.html
https://www.welt.de/kultur/article1480729/Februar-Donnersmarck-siegt-und-endlich-auch-Scorsese.html
https://www.kommunismusgeschichte.de/article/detail/muehe-ulrich
https://www.theguardian.com/film/filmblog/2007/jul/25/ulrichmuehe19532007
https://www.reuters.com/article/lifestyle/the-lives-of-others-star-dies-idUSL25827485/
