Vladimír Řepa: čtyřicet let čekal na velkou roli. A přepsali kvůli němu Švejka

Narodil se 8. listopadu 1900 v pražských Královských Vinohradech do skromných poměrů. Jeho otec byl venkovský krejčí původem z Golčova Jeníkova, matka pocházela z malého města na Polabí. Vinohrady tehdy bývaly samostatným městem a malý Vladimír v nich strávil celé dětství.

Rodiče se s ním několikrát stěhovali po činžácích této čtvrti, ale jejich obživa zůstávala prostá a jistá – jehla, nit a poctivé řemeslo. Syn však snil o jiném životě. Už jako dítě ho fascinovaly kočovné společnosti, které do Prahy přivážely světy fantazie. Ve třinácti letech prožil první světovou válku jako školák; zatímco se Evropa hroutila, on utíkal do světa knih a divadelních her.

Bylo mu sedmnáct, když se poprvé odhodlal ke vzpouře proti předurčenému osudu. Psal se rok 1917 a Vladimír utekl z domova, aby se připojil k potulnému divadelnímu souboru. Pod vedením principálky Anny Kolaříkové začal hrát v ochotnických představeních na malých scénách v Kladně.

Co se mu tehdy honilo hlavou? Možná úleva z úniku z rodné krejčovské dílny, možná strach z nejisté budoucnosti. Jisté je, že divadelní virus se v něm usadil natrvalo. V poválečných letech putoval od jedné kočovné společnosti ke druhé – v letech 1918–1919 hrál u principála Jeřábka. Poznal život na cestě, každodenní dřinu i euforii potlesku z improvizovaných jevišť.

Ve dvaceti letech konečně zakotvil ve stálých divadlech. Roku 1920 získal první angažmá v Plzni, potom krátce vystupoval v Českých Budějovicích a dokonce i na Slovensku v Bratislavě. Mladý herec se učil řemeslu za pochodu – od každého režiséra pochytil něco, každá nová role mu byla školou.

Nebylo to snadné období. Přespávání v levných penzionech, dlouhé cesty vlakem, nejistota, zda smlouvu prodlouží i příští sezónu. Přesto se Řepa nevzdával. Divadlo pro něj bylo životem, jedinou láskou, pro kterou obětoval pohodlí i rodinné zázemí.

Tou dobou potkal ženu, jež ho provázela většinu života – herečku Hanu Černíkovou. Byla o rok mladší, jemná a oddaná. Někde v zákulisí malého provinčního divadla přeskočila jiskra, která se roku 1924 proměnila ve svatební slib.

Manželství pro Vladimíra znamenalo klidný přístav uprostřed nejistoty hereckého kočování. Hana chápala jeho posedlost hraním; sama stála na jevišti, a tak věděla, že manželovy večery patří potlesku publika. Dětí se nedočkali – snad to byl úděl jejich kočovného života, snad zkrátka přišla jiná starost. Vladimír se totiž brzy dočkal osudové nabídky.

Roku 1922 ho v Praze oslovil uznávaný režisér Jaroslav Kvapil. Divadlo na Vinohradech – honosná scéna v jeho rodné čtvrti – hledalo nové tváře. Řepa neváhal. Po všech těch letech na cestách se vrátil domů jako člen prestižního souboru. Začínal znovu od píky, ale v mnohem větším lesku.

První roky na Vinohradech pro něj nebyly jednoduché. Zpočátku dostával drobné úlohy – hrál drzé mládence, poslíčky a sluhy. Jeho robustní postava a charakteristická tvář jej předurčovaly spíše ke komickým figurkám než k milovníkům. Řepa však poctivě ztvárňoval i ty nejmenší role.

Každou postavičku dokázal vykreslit s lidskostí a detailní studií, takže mu diváci věřili každé gesto. Postupně se propracoval k větším charakterním úlohám. Miloval Molièrovy komedie – exceloval jako hypochondrický Argan ve Zdravém nemocném či lakomý Harpagon. Uměl rozesmát, ale pod maskou smíchu bylo vždy něco hlubšího.

Kritika si všímala jeho talentu, kolegové ho uznávali pro pracovitost a skromnost. Přesto se mu velké hlavní role stále vyhýbaly.

Vladimír Řepa zůstával mužem v pozadí. Byl všestranně obsazovaný a nepostradatelný, a přece méně viditelný. Mohl se utěšovat tím, že podobný úděl potkal mnoho charakterních herců jeho generace.

Uprostřed 20. let, v roce 1925, přišla další výzva: film. Mladý Řepa stál před kamerou poprvé ve svých 25 letech. V němé veselohře Z českých mlýnů si zahrál mlynářského mládence Tondu – roli, na kterou slova nepotřeboval. Tiché filmové plátno mu svědčilo, jeho výrazné mimické schopnosti vynikly.

Během pár let si vyzkoušel několik němých filmů různých žánrů. Jenže pak se kinematografie rozmluvila díky vynálezu zvuku. A právě s příchodem zvukového filmu začal režisérům připadat jen jako muž pro epizodní role.

Ve 30. letech hrál ve filmu spoustu malých postav: vojáky, sluhy, hostinské, úředníky či městské radní. Jeho jméno málokdy zářilo na plakátě, ale v titulcích nechybělo. Zprvu si ho publikum sotva všimlo, na plátně se mihl coby dělostřelec v Loupežníkovi nebo sluha v Aféře plukovníka Redla.

Koncem dekády se však něco změnilo – Řepa se stal jedním z nejobsazovanějších herců v zemi. V roce 1940 se objevil dokonce ve 13 filmech během jediného roku. Tehdejší diváci ho mohli vidět v okouzlujících prvorepublikových komediích i dramatech: hrál třeba velkostatkáře Kubelku v romantické Dívce v modrém, chudáka Kudrnu v adaptaci Babičky nebo popleteného sluhu v Tetičce.

Když přišla válka a nacistická okupace, pokračoval v natáčení. Filmy té doby často sloužily jako útěcha publiku, a tak nechyběl v populárních veselohrách po boku krále komiků Vlasty Buriana (Ryba na suchu) či v dojemných příbězích jako Barbora Hlavsová.

Možná šlo jen o únik od temné reality, ale Vladimír Řepa svým umem pomáhal lidem zapomenout na válku aspoň na pár chvil. Sám za sebe se politice vyhýbal.

Když v květnu 1945 utichly sirény a skončila válka, Vladimíru Řepovi bylo 44 let. Zažil první republiku, přežil okupaci a teď stál před ním další dějinný zvrat – příchod komunismu v roce 1948. Právě toho roku došlo i k zásadní změně v jeho kariéře. Po dvaceti šesti sezonách opustil Vinohradské divadlo.

Národní divadlo v centru Prahy otevřelo své brány a přijalo ho do činohry. Pro každého herce to mělo být vyvrcholení kariéry – stát se členem „zlaté kapličky“ znamenalo prestiž. Řepa vstupoval na prkna, která znamenají národ, se skloněnou hlavou a odhodláním dokázat své kvality.

Jenže osud si s ním zahrál další ze svých her. V Národním divadle zpočátku nedostal velké příležitosti. Ocitl se znovu na vedlejší koleji, obklopen plejádou slavných kolegů. Snad i proto v něm zesílila touha po filmu, kde měl už jméno.

V létě 1949 tedy učinil nečekaný krok – na čas přerušil divadelní dráhu a stal se zaměstnancem Československého státního filmu. Nový režim zestátnil kinematografii a chrlil množství snímků, v nichž Řepa nemohl chybět. V následujících třech letech se objevil v desítkách poválečných filmů. Hrál dále své osvědčené typy: dobrácké strejčky, domovnické postavy, sem tam i drobné padouchy.

Právě film mu nakonec přinesl něco, po čem marně toužil na divadle – hlavní roli. V roce 1950 obsadil režisér Josef Mach Vladimíra Řepu do čela komedie Racek má zpoždění. Byla to tendenční, tzv. budovatelská veselohra o napravení vesnických „zpátečníků“ na správnou socialistickou cestu.

Řepa v ní ztvárnil bodrého pekaře Racka, okolo něhož se celý příběh točil. Poprvé a naposledy nesl film na svých bedrech. Jaký to pro něj byl pocit? Na plátně se usmíval coby bodrý venkovský hrdina a rozdával ideologicky správné pravdy. Ale kdesi uvnitř možná cítil hořkost – po tolika letech čekání přišla hlavní role zrovna v díle, které uměleckou kvalitou nevynikalo.

Roku 1952, po třech letech intenzivního natáčení, se Řepa vrátil zpět na prkna Národního divadla. Divadelní svět mezitím doznal změn – starší generace odcházela, mladí herci teprve hledali své místo. Pro Vladimíra to znamenalo novou šanci. Jeho herectví mezitím dozrálo jako víno.

Dlouhé roky zkušeností a desítky různých postav mu daly hloubku a jistotu projevu, kterou nyní mohl zúročit. A vedení divadla to poznalo. Po sezóně 1952/53 začal konečně dostávat větší role. Z charakterního herce, známého léty rutinérství, se stal opravdový mistr detailu a výrazu.

Jeho životní zkušenosti se vtiskly do každé postavy, již hrál. V té době vytvořil své vrcholné kreace. Kritici vyzdvihovali zejména jeho strhující výkon v roli sedláka Lízala v Maryše.

Tohoto prostého venkovského otce, zdrceného tím, že provdal dceru do nešťastného manželství, pojal Řepa s nebývalou tragickou velikostí. Na jevišti nechal propuknout zoufalství muže, který si uvědomí vlastní vinu příliš pozdě. Diváci byli otřeseni – v komikovi Řepovi objevili tragéda, co dokáže rozplakat.

Další výzvou se stala titulní postava v renesanční komedii Dundo Maroje. V sezóně 1956/57 ji nastudoval pod vedením hostujícího režiséra Bojana Stupici. V této roli se snoubilo jeho komické nadání s nově nalezenou hloubkou výrazu: smích i smutek, grimasa i pravda života. Jako by se ve Vladimíru Řepovi nakonec propojily všechny polohy, které kdy na jevišti zakusil.

Kolem něj mezitím běžel skutečný život. Bylo mu přes padesát, doma ho čekala stále stejná opora – manželka Hana. Svět venku se proměnil v pochmurnou šeď 50. let, ale v divadle se pořád svítilo. Řepa znovu patřil mezi špičku souboru a mladší kolegové k němu vzhlíželi.

V létě 1957 měl Vladimír Řepa za sebou úctyhodných čtyřicet let na scéně a na kontě na 130 filmových rolí. Stal se tvůrcem nespočtu drobných figur, které v součtu vytvořily obraz jedné herecké generace. Žil naplno svou prací až do konce – ještě v srpnu toho roku stál před kamerou, když režisér Karel Steklý natáčel druhý díl Švejka Poslušně hlásím.

Řepa si v něm s chutí zahrál rozšafného rytmistra Königa. Všechno běželo jako obvykle, nikdo netušil, že se schyluje k tragédii.

Pak ale přišel 19. srpen 1957. Vladimír Řepa náhle zemřel, ve věku pouhých 56 let. České divadlo i film ztratily muže, který byl po dekády samozřejmou součástí jejich světa – a přece jeho odchod proběhl tiše, bez velkých titulků v novinách. Snad proto, že nikdy nebyl hvězdou první velikosti.

Odešel charakterní herec, král malých rolí, které ovšem zahrál s velkým srdcem. Jeho poslední film museli kolegové dokončit bez něj – některé scény Poslušně hlásím se narychlo přepsaly, aby nahradily chybějícího rytmistra. Poslední dějství života Vladimíra Řepy tak zůstalo nedohrané, jako kapitola knihy, která náhle končí v polovině věty.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_%C5%98epa

https://nasregion.cz/za-32-let-u-filmu-sehral-pres-sto-dvacet-postav-a-postavicek-vladimir-repa-193120/

https://www.fdb.cz/osobnost/5750-vladimir-repa

https://www.csfd.cz/tvurce/25279-vladimir-repa/biografie/

https://www.kinobox.cz/osobnosti/23842-vladimir-repa

https://nasregion.cz/hral-jen-jednu-hlavni-roli-i-tak-byl-ale-stejne-obsazovany-jako-burian-ci-marvan-2-412381/