Článek
Stojí bosý a vzpřímený, jako by stál čestnou stráž. Na zádech má uvázané drobné dětské tělíčko. Hlava malého děťátka mu spočívá na ramenou, zakloněná v nehybném spánku. Chlapec má strnulou tvář a v očích nepřítomný výraz.
Kolem poletuje popel. Vzduch musí být cítit spáleninou a pachem smrti. Je říjen 1945 v Nagasaki. Desetiletý chlapec právě přinesl svého mrtvého malého bratříčka ke kremaci.
Teprve před necelými dvěma měsíci se nad tímto japonským přístavním městem zablesklo „slunce smrti“. Bylo 9. srpna 1945, 11 hodin a 2 minuty dopoledne, když americký bombardér B-29 svrhl na Nagasaki bombu zvanou Fat Man.
Během okamžiku na místě zahynuly desítky tisíc lidí. Další zemřeli v následujících dnech a týdnech na popáleniny a nemoci z ozáření. Do konce roku 1945 dosáhl počet obětí v Nagasaki odhadem 70 000 – mužů, žen, starých lidí i dětí. Ti, kdo přežili, se ocitli v pekle na zemi: město srovnané se zemí, všude trosky, ohořelá těla a zoufalí ranění.
Mnoho dětí přišlo o rodiče i sourozence; tisíce těchto „atomových sirotků“ zůstaly bezprizorně bloudit ulicemi, protože provizorní sirotčince nestačily jejich počty pojmout. I ten chlapec s nemluvnětem na zádech patří k dětem, kterým válka vzala domov. Na sobě má otrhané šaty a žádné boty. Bez mrknutí hledí do oranžových plamenů před sebou. Nepláče ani nekřičí.
Nehne ani brvou, když dva muži v bílých rouškách opatrně sejmou tělíčko z jeho zad a položí jej do ohně. Drobná postava chlapce stojí zpříma a sleduje, jak plameny začínají olizovat jeho bratra.
Nikdo ani nezná jeho jméno. Přesto se tento chlapec z Nagasaki jednou stane symbolem prožité hrůzy. Zachytil jej totiž objektiv fotoaparátu v rukou amerického vojenského fotografa.
Fotograf uprostřed zkázy
Autorem snímku, který je dnes známý jako The Boy Standing by the Crematory neboli „Chlapec stojící u krematoria“, byl Joe O’Donnell, seržant námořní pěchoty Spojených států. Bylo mu 23 let, když v září 1945 dorazil do poraženého Japonska jako člen okupačních sil.
Jeho úkolem bylo dokumentovat následky amerických náletů, zejména zničujícího účinku dvou atomových bomb svržených na Hirošimu a Nagasaki. O’Donnell během následujících sedmi měsíců procestoval západní část země a fotografoval spálená města, nemocnice přeplněné umírajícími, trosky kdysi živých ulic a lidské tváře poznamenané nevýslovným utrpením.
Objektivem zachytil hrůzy, které na filmu navždy vyryly obraz lidského zoufalství – a hluboko do srdce pak jemu samotnému. Jednoho říjnového dne se Joe O’Donnell ocitl u improvizovaného pohřebiště na okraji Nagasaki.
„Všiml jsem si asi desetiletého kluka, jak čeká ve frontě,“ popsal O’Donnell. „Byl malý, hubený, bosý a měl na sobě roztrhané šaty. Na zádech měl přivázané – jak se zdálo – malé miminko“. Až když maskovaní muži dítě sňali a položili na hranici, pochopil, že je mrtvé. Fotograf ohromeně sledoval, jak se před chlapcem rozhořel oslnivý vír plamenů a ozářil mu tvář rudou září.
Joe O’Donnell byl tím výjevem naprosto zdrcen. Později vyprávěl, že měl sto chutí chlapce obejmout a utěšit, jenže se bál, že kdyby to udělal, oba dva by se sesypali. A tak stiskl spoušť fotoaparátu a nechal chlapce odejít v tichosti. Krátce nato se i on sám otočil a vzdálil – nejen od hořící hranice, ale zanedlouho i z Japonska.
Hirošima a Nagasaki v něm zanechaly hluboké jizvy. Splnil svou vojenskou misi, pořídil stovky fotografií zničených měst, ale ty nejstrašnější obrazy si přivezl ve své paměti. Po návratu do Spojených států pečlivě uschoval negativy svých soukromých snímků do starého lodního kufru a zakázal rodině, aby se jich dotkla. Nikomu o nich neřekl. Nechtěl se k nim už nikdy vracet – zoufale toužil zapomenout na to, co viděl.
Život šel dál, O’Donnell pracoval jako fotograf Bílého domu a doprovázel několik amerických prezidentů, v duchu ho ale stále strašily obrazy z roku 1945. Trpěl depresemi a kladl si otázku, proč on sám hrůzy války přežil, zatímco tolik jiných zemřelo.
Po letech došel k přesvědčení, že byl ušetřen, aby mohl svědčit ve prospěch míru. V roce 1989 se rozhodl, že své dávné fotografie přece jen ukáže světu. Po 45 letech otevřel zaprášený kufr na půdě a vyňal z něj negativy, které od konce války neuzřely světlo světa.
S pomocí rodiny z nich sestavil putovní výstavu a knihu. Publikace nazvaná Japonsko 1945: Obrazy z kufru (Japan 1945, Images From the Trunk) vyšla roku 1995 u příležitosti 50. výročí bombardování. V Japonsku vzbudila obrovský ohlas. Joe O’Donnell při té příležitosti pronesl k japonskému publiku, že svržení atomových bomb považuje za kruté a nemorální – „stejně tak špatné jako holokaust“.
Apeloval, aby svět už nikdy nezažil další Hirošimu ani Nagasaki. Jeho slova o lítosti a nesmyslnosti jaderného ničení široce citovala japonská média. Ne všichni v O’Donnellově vlasti s ním souhlasili – ozvaly se i hlasy, že použití bomby zabránilo ještě větším ztrátám na životech a bylo ospravedlnitelné. O’Donnell však až do své smrti v roce 2007 zůstal pevný ve svém přesvědčení. Jeho životním posláním se stalo varovat lidstvo před zkázou jaderné války a připomínat utrpení nevinných obětí.
Osud neznámého chlapce
Když O’Donnellovy snímky z Nagasaki vyšly na veřejnost, nejvíce pozornosti upoutala právě fotografie chlapce s mrtvým bratříčkem. Mrazivý obrázek dětské statečnosti a bolesti rychle obletěl svět. Bezejmenný stojící chlapec z Nagasaki se stal ikonickým symbolem tragédie jaderné války.
Jeho totožnost však zůstávala neznámá a dlouho se nevědělo ani přesně, kde a kdy byl vyfotografován. Snímek vyvolal řadu dohadů a interpretací. Mnohé diváky dojala chlapcova nezdolnost – stisknuté rty a vzpřímený postoj v situaci, kdy se mu boří celý svět. Někteří v tom viděli ztělesnění houževnatého ducha poraženého národa, který i v absolutní prohře dokázal zachovat hrdost.
Jiní poukazovali na to, že japonští školáci byli v té době vychováváni k vojenské kázni a potlačování emocí. Chlapec možná stál v pozoru automaticky, tak jak to viděl u vojáků. Ať tak či onak, jeho mlčenlivá odvaha vzbudila úctu a soucit po celém světě.
Dokonce i papež František si vybral tento snímek jako poselství – při návštěvě Nagasaki v roce 2019 rozdával věřícím pohlednice s fotografií „chlapce“ na památku obětí války a jako výzvu k míru.
Již v roce 1979, kdy ještě O’Donnellovy snímky nebyly veřejně známé, zahájil jeden nagasacký pamětník jménem Yoshitoshi Fukahori osobní pátrání po dětech z válečných fotografií. Fukahori, který sám přežil atomový výbuch, strávil léta shromažďováním dobových snímků a pokoušel se z nich vyčíst indicie.
Když se později fotografie stala známou, snažil se najít chlapce stojícího u krematoria, zjistit jeho jméno nebo aspoň místo, kde byl zachycen. Navzdory veškerému úsilí se mu to nepodařilo.
Ta fotografie však později zkřížila cestu ještě jednomu muži. Masanori Muraoka, Fukahoriho krajan a vrstevník, uviděl snímek poprvé roku 1989, kdy byl zveřejněn na O’Donnellově výstavě. Muraokovi tehdy blesklo hlavou znepokojivé tušení: „Ten obličej odněkud znám.“ Začal vzpomínat a postupně si uvědomil, že toho chlapce potkal ve svém dětství.
Na jaře 1945 chodil Masanori Muraoka do národní školy v nagasacké čtvrti Zenza. Dodnes si pamatuje, jak si tam často hrával s jedním o něco mladším chlapcem. Jméno kamaráda už zapomněl, ale podoba i hubená postava seděla – chlapec ze školy velmi připomínal toho na fotografii. Pak přišel 9. srpen a Nagasaki pohltilo peklo atomového výbuchu.
Jedenáctiletý Muraoka přežil, byť utrpěl ošklivé popáleniny na nohou a na levé ruce. S matkou se ukrývali několik dní v bambusovém háji v horách, aby unikli požárům ve městě. Když se po čase odvážili zpět, čekal Muraoku v rodné čtvrti strašný pohled – spáleniště, trosky domů, mrtvá těla.
A právě tehdy, na úbočí kopce za městem, náhle potkal známou dětskou tvář. Proti němu šel chlapec asi devítiletý, na zádech v šátku uvázané nemluvně. „Máma tu se mnou není,“ vysvětlil tiše chlapec, když se setkali. „Možná tě hledá,“ odpověděl mu na to Muraoka. Chlapec však sklopil oči k zemi a beze slova pokračoval v cestě ze svahu dolů.
Celý život na to Masanori Muraoka nezapomněl. Když pak o desetiletí později spatřil fotografii Chlapce stojícího u krematoria, věděl, že musí rozluštit jeho identitu. Od roku 1990 zasvětil pátrání po osudu svého dětského kamaráda každičkou volnou chvíli. Sháněl archivní záznamy a pročítal knihy, které se o oné fotografii zmiňovaly.
Ukázalo se, že školní matriky ze Zenza Shohgakkó bohužel shořely při bombardování a jména tehdejších žáků tak nelze zpětně dohledat. Muraoka se ale nevzdal. Zkoušel hledat v dokumentech dalších škol v okolí Nagasaki a dopátral se i několika svědků, kteří mu údajně řekli jméno hledaného chlapce.
Žádná z těchto stop však nebyla průkazná – jméno se nepodařilo potvrdit ani spojit s žádnou žijící osobou. Tajemství malého hrdiny tak zůstalo nevyřešeno.
Masanori Muraoka si po celou dobu pečlivě vedl deník, kam si zapisoval všechny poznatky z pátrání. Na sklonku života, v roce 2019, se rozhodl věnovat svůj deník jako dokument paměti: daroval ho do Národní síně paměti míru v Nagasaki, kde se uchovávají svědectví a artefakty hibakuša – lidí postižených atomovým bombardováním.
„Ať už byl chlapec na krematoriu kdokoli, dodnes k nám promlouvá o vzácnosti míru a o katastrofě, jakou přináší válka,“ napsal Muraoka v závěru svého deníku.
Podle některých indicií možná ani sám chlapec nepřežil déle než několik dalších měsíců. Lékařští experti, kteří zkoumali zvětšenou fotografii, si povšimli drobného smítka v chlapcově pravé nosní dírce. Vypadá to jako malá zátka zastavující krvácení z nosu.
Také v chlapcově pravém oku je vidět šedavý stín – pravděpodobně krevní výron. Oba nenápadné znaky silně nasvědčují, že chlapec trpěl akutní nemocí z ozáření následkem vysoké dávky radiace.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/The_Boy_Standing_by_the_Crematory
https://rarehistoricalphotos.com/japanese-boy-standing-attention-brought-dead-younger-brother-cremation-pyre-1945/
https://www.reviewjournal.com/news/dads-images-of-death/
https://www.ohayo.it/notizie/sopravvissuto-dona-taccuino-ricerche/
https://fullfact.org/online/photo-japan-boy-soldier-brother/
https://www.icanw.org/children
https://www3.nhk.or.jp/nhkworld/en/shows/5001311/
