Článek
„On v baráku pořádek bude, až vy tu nebudete!“ zahřměl jednoho dne hlas v rodinném domku č. 76 ve vesnici Volduchy u Rokycan. Tato krutá věta vystihovala dusnou atmosféru v domě Budínových na konci 20. let 20. století. Mladá republika žila moderní dobou, ale na venkově stále platily tradiční pořádky.
Čtyřiašedesátiletá vdova Josefa Budínová (*1866) přenechala svůj domek dceři Marii výměnou za doživotní zaopatření na vejminku – měla mít svou světnici a dostávat od dcery s manželem pravidelné dodávky potravin: máslo, obilí (pšenici a žito) a brambory.
Všichni zúčastnění s tím souhlasili a Budínová tedy chalupu postoupila dceři. Jenže z původní dohody se brzy stal zdroj konfliktů. V rodině se rozhořela lakota a hamižnost – zeť Josef Ženíšek a jeho žena Marie (rozená Budínová) litovali každého kousku másla či pytle obilí, který museli staré paní poskytnout. Touha po majetku a neochota plnit podmínky výměnku postupně otrávily rodinné vztahy.
Po domě se místo dřívější pohody rozléhaly hádky, nadávky, křik a podezírání. Z poklidného venkovského stavení se stalo soukromé peklo. Nikdo si neuměl představit, co vše musela Josefa Budínová snášet – v tomto dusném ovzduší žila celých šest let.
Situace došla tak daleko, že nejmladší dítě v domě, pětiletá dcerka Marie a Josefa Ženíškových, vyrůstala obklopená nenávistí a považovala ji za normální součást života. Malé děvčátko prý jednou na svou babičku s nevinným úsměvem zavolalo: „Ty mrcho jedna!“ – jako by říkala prosté „babičko“.
Jed „zlých slov“ tak otravoval život v domě Budínových možná ještě hůře než jed skutečný. A právě skutečný jed měl tento rodinný spor brzy tragicky ukončit.
Otrávená buchta
Dnem, kdy rodinné drama vyvrcholilo, byl 11. srpen 1930. Josefa Budínová se toho rána snažila vykonat své běžné činnosti – vyprala prádlo, uklidila svou světničku a upekla si buchtu k jídlu. Jenže krátce poté, co buchtu ochutnala, přepadla ji náhlá nevolnost.
Nebylo to poprvé; podobné záhadné potíže pocítila už dříve. „Dnes ráno jsem si […] upekla buchtu… A zase je mi zle,“ stěžovala si Budínová v dopise, který téhož dne chvatně sepsala. Měla stále silnější podezření, že její zdraví není nalomeno přirozeně – bála se, že ji její vlastní dcera otráví.
Těžce nemocnou ženu převezli z Volduch do nemocnice v Rokycanech. Ještě ten večer, 11. srpna 1930, upadla do kritického stavu a k ránu následujícího dne zemřela. Příčina smrti nebyla na první pohled jasná – mohl to být infarkt či mrtvice vyvolaná stresem z domácího teroru.
Avšak nejstarší syn Budínové Alois (který žil mimo rodný dům) přišel s mrazivým podezřením: maminka byla otrávena. Když se dozvěděl o její náhlé smrti, vybavil si všechny předchozí matčiny stížnosti a nevolnosti.
Rozhodl se jednat rychle. V domě našel zbytky buchty, po které matce přišlo nevolno, a v zoufalé snaze ověřit své podezření nadrobil kousky těsta domácím slepicím na dvoře.
Jeho tušení se potvrdilo téměř okamžitě – slepice brzy pošla. Zdrcený Alois už neměl pochyb: v rodném domě došlo ke zločinu. Okamžitě se vypravil na četnickou stanici a donesl s sebou všechny důkazy, které narychlo shromáždil: mrtvou slepici, dva zbylé kousky inkriminované buchty a onen list na rozloučenou, dopis, který jeho matka toho rána psala.
Obsah dopisu je otřesným svědectvím oběti o rodinném násilí. Josefa Budínová v něm naléhavě prosila o pomoc: „Pane soudce, píšu vám, co se děje v našem baráku. Moje vlastní děti mi usilujou vo život,“ stojí v úvodu listu, který už nestihla odeslat.
Popisuje, jak dceři přenechala chalupu s podmínkou doživotního zaopatření, a zmiňuje, že se situace v domě stala neúnosnou. „…a zase je mi zle, pane soudce. Rači jdu hned s tím oznámením a žádám velectěnej soud rokycanskej, aby vyšetřil tu mou záležitost,“ zakončila zoufale svůj dopis Budínová. Bohužel, soud už vyšetřoval vraždu – Josefa Budínová zemřela dříve, než mohla své svědectví předat úřadům osobně.
Precizní vyšetřování
Okamžitě po Aloisově oznámení se rozběhlo oficiální vyšetřování. Do ponurého domu č. 76 ve Volduchách dorazili četníci z Rokycan a Plzně, aby ohledali místo činu. V kuchyni na stole ještě leželo několik upečených buchet, ze kterých otrávená žena jedla.
Ty byly zajištěny jako důkaz stejně jako pytlík s moukou a dvě malé lahvičky s neurčitým obsahem nalezené v domácnosti. Kriminalisté tušili, že klíč k záhadě se skrývá v kuchyni – a nemýlili se. Vzorky jídla i další zajištěné materiály odeslali ke chemické analýze a čekali na výsledky pitvy.
Zatímco probíhaly první výslechy členů rodiny, došla z laboratoře potvrzující zpráva: v žaludku, slezině a játrech zesnulé vdovy Budínové byla nalezena značná množství jedu – konkrétně smrtelně jedovatého barya.
Stejný jed se objevil také ve vnitřnostech uhynulé slepice a v odebraném vzorku mouky ze sáčku popsaného rukou Budínové. Vše tedy nasvědčovalo tomu, že jed pronikl do těla oběti prostřednictvím potravin, nejspíše otrávené mouky použité při pečení osudné buchty.
Pro zkušené četníky z první republiky nyní nastala otázka: kdo a jak se zmocnil smrtícího jedu? Baryum nebylo volně k dostání – nepatřilo mezi jedy, které by se daly běžně koupit v drogérii či lékárně.
Tato látka se však v té době využívala v průmyslu při zpracování kovů. Vyšetřovatelé brzy zjistili, že zeť zavražděné, Josef Ženíšek, pracoval v plzeňské továrně na kovové zboží, kde bylo baryum volně přístupné. Tím se zúžil okruh podezřelých: jedině někdo z domácnosti, kdo měl přístup k Budínové i k jedovatému baryu, mohl spáchat tento promyšlený zločin.
Mezitím výslechy odhalovaly hrůzný obraz rodinných vztahů. Každý obyvatel domu měl s Budínovou nějaké spory. Syn Rudolf s matkou údajně nepromluvil deset let ani slovo, protože se cítil poškozen při dědění chalupy.
Budínová totiž chalupu původně slibovala různým dětem – nejprve jednomu synovi, pak druhému – nakonec ji ale zapsala dceři Marii, která se o ni měla starat. Tak se do rodiny vkradla zášť a závist. Postupem času jeden nenáviděl druhého a ze starých křivd se stala propast mezi sourozenci.
Vyšetřovatelé si postupně skládali mozaiku: motiv odstranit nevítanou stařenu byl v této rozvrácené rodině až příliš zřejmý – vražedný plán se zrodil z nenávisti a chamtivosti.
Brzy se ukázalo, jak čin proběhl. Policisté zjistili, že jed mohl být smíchán přímo do potravin určených Budínové. Podezření padlo na Marii Ženíškovou, která měla přístup k jejím zásobám.
Její manžel Josef obstaral baryum z továrny a Marie ho nenápadně přimíchala do mouky. Motiv manželů Ženíškových byl zřejmý – zbavit se stařenky, které museli podle smlouvy o výměnku měsíčně poskytovat část úrody a jídla. Eliminací Budínové by se zbavili nejen této povinnosti, ale získali by i plnou kontrolu nad domem a hospodářstvím.
Vzhledem k těmto zjištěním četníci zatkli tři obyvatele domu: dceru Marii Ženíškovou, jejího manžela Josefa a pro jistotu také syna Rudolfa Budína, protože i on mohl mít podle rodinných poměrů motiv matku odstranit. Zprávy o rychlém posunu ve vyšetřování otřásly poklidným venkovským okolím.
Představa, že někdo otrávil vlastní matku, byla pro místní obyvatele šokující. Překvapovala především chladnokrevnost a vypočítavost pachatelů, kteří kvůli hamižnosti neváhali sáhnout po jedu. Neméně ohromující však byla rychlost, s jakou četníci případ objasnili.
Bez moderních forenzních metod a technologií dokázali během pouhých dvou měsíců shromáždit důkazy, usvědčit viníky a postavit je před soud. To vzbuzuje obdiv i u dnešních kriminalistů, kteří uznávají precizní práci svých prvorepublikových předchůdců.
Soud a tresty
Soudní proces s traviči z Volduch proběhl na podzim roku 1930 u krajského soudu v Plzni. Hlavní líčení přineslo detailní rekonstrukci rodinného dramatu. Na lavici obžalovaných seděli manželé Marie a Josef Ženíškovi a spolu s nimi také syn Rudolf Budín, kterého však přímé důkazy s otravou nespojovaly.
Během jednání vycházely najevo další děsivé podrobnosti o psychickém týrání a konfliktech v rodině. Soudci i přísedící vyslechli pasáže z dopisu Josefy Budínové a výpovědi svědků, které potvrzovaly, jak bezútěšné bylo stáří této ženy v rodinném kruhu. Ukázalo se, že Budínová již před svou smrtí hledala pomoc úřadů, ale bohužel marně – spravedlnosti se dočkala až posmrtně.
Na základě přesvědčivých důkazů, odborných posudků a výpovědí byl vynesen verdikt. Syn Rudolf Budín byl zproštěn obžaloby pro nedostatek přímých důkazů o jeho účasti na vraždě. Ukázalo se, že ač s matkou nevycházel, do vlastního jedovatého komplotu zapojen nebyl. Hlavní vina padla na manžele Ženíškovy.
Ti byli uznáni vinnými z úkladné vraždy pomocí jedu. Soud zohlednil, že jednali po předchozí úvaze a z pohnutek nízkých a zavrženíhodných – z chamtivosti a ze zášti vůči matce. Marie Ženíšková jakožto hlavní strůjkyně otravy dostala trest 12 let těžkého žaláře. Její manžel Josef Ženíšek, který jed obstarával a na spiknutí se podílel, vyvázl o něco lépe s trestem 10 let.
Oba odsouzené navíc čekalo tzv. zostření trestu – v době výkonu trestu jim bylo uloženo pravidelně čelit přísnému půstu. Konkrétně Josef Ženíšek měl jednou za čtvrt roku strávit den o chlebu a vodě (čtyři půsty ročně) jako připomínku krutosti svého zločinu. Tento relikt rakousko-uherského trestního práva, stále platný v první republice, symbolicky zdůrazňoval odsouzeníhodnost jejich činu.
Rozsudek přijali manželé Ženíškovi s pláčem a rozhodně odmítli svou vinu. Marie i po vynesení rozsudku křičela, že je nevinná a stala se obětí omylu či spiknutí. Její zatvrzelé popírání viny pokračovalo i po nástupu do vězení – ještě po měsíci od soudu podala žádost o obnovu trestního řízení, ve které tvrdila, že byla odsouzena neprávem.
Krajský soud však její žádost zamítl jako nedůvodnou - důkazy proti ní byly nevyvratitelné. Stejně dopadla i další Mariina snaha v roce 1935, kdy opět žádala o nový proces – i tentokrát bez úspěchu.
Dozvuky tragédie
Zatímco Marie Ženíšková trávila dlouhé roky za mřížemi ženské věznice, život šel dál. Její manžel Josef Ženíšek byl po odpykání většiny trestu podmínečně propuštěn na svobodu koncem 30. let. V květnu 1939, tedy bezmála po devíti letech od vraždy tchyně, se Ženíšek dokonce obrátil na soud s dopisem, v němž prosil o milost pro svou stále uvězněnou manželku.
Uváděl, že Marie už prý byla dost potrestána a že on sám byl propuštěn, takže by se mohl o ni postarat. Soud však zůstal neoblomný – žádosti nevyhověl. Těžko říci, zda Ženíškovi skutečně došlo, jak strašný čin spáchali, nebo zda pouze chtěl svou ženu zpět doma. Fakt je, že úřady tehdy nespatřovaly důvod k milosrdenství.
Marie Ženíšková nakonec strávila za mřížemi téměř celou svou dvanáctiletou sazbu. Ještě v roce 1940 se zoufale pokusila získat svobodu tím, že napsala žádost o podmínečné propuštění přímo prezidentu republiky. Tehdejším prezidentem Protektorátu Čechy a Morava byl Emil Hácha, ovšem země byla již pod nacistickou okupací a prezident měl zcela jiné starosti.
Ženíšková ve svém dopise údajně poprvé připustila svoji vinu a hluboce litovala svého činu – po letech zapírání tak učinila až ve snaze obměkčit prezidentskou kancelář. Ani tato prosba však nevedla k okamžitému výsledku.
Až 24. ledna 1943, pouhý měsíc před řádným vypršením trestu, byla Marie Ženíšková podmínečně propuštěna na svobodu. Z vězení se tak vrátila do těžké doby válečných let – do nesvobodných dnů českého národa, jak poznamenaly dobové záznamy.
Co se stalo s domem č. 76 ve Volduchách, kvůli kterému se strhla celá tragédie, už archivní soudní spisy neuvádějí. Jisté je, že tento statek rodině Budínových štěstí nepřinesl. Zůstala po něm krvavá skvrna v historii české kriminalistiky a mrazivé ponaučení, kam až může vést zaslepená nenávist v rodině.
Zdroje:
https://mluvenypanacek.cz/radiodokument/136148-nenavist-2016.html
https://dvojka.rozhlas.cz/nenavist-chladnokrevne-rodinne-drama-vyresili-cetnici-v-rekordnim-case-6942571
https://www.ahaonline.cz/clanek/krimi-pribehy/163960/seniorku-zabil-jed-v-buchte.html
