Článek
Anna Gabrielová (původním jménem Hana Hähnelová) poprvé stanula před kamerou už jako šestileté děvčátko. Všiml si jí Robert Šlemr, když si hrála v parku na Vinohradech, a obsadil ji do role dcerky hlavní hrdinky ve filmu Manželé paní Mileny (1921), kde titulní postavu hrála Šlemrova manželka, herečka Růžena Šlemrová.
Tato epizodka Annu nasměrovala k herecké dráze – po dětství provoněném divadlem vystudovala Pražskou konzervatoř a získala první angažmá v Jihočeském národním divadle v Českých Budějovicích. Mladičká herečka měla temperament, krásu i talent a dveře na prestižní pražská jeviště se jí za první republiky rychle otevíraly.
V roce 1939 se stala členkou proslulého Divadla Vlasty Buriana a vzápětí přešla do souboru Divadla na Vinohradech. Hostovala dokonce i v Národním divadle – v červnu 1939 tam vystoupila ve hře Čekanky.
Filmoví diváci ji znali jako půvabnou představitelku mladých dívek: zahrála si například sextánku ve filmu Sextánka (1936) či Hedu Pěnovou v komedii U pokladny stál… (1939) po boku krále komiků Buriana.
Ve válečných melodramatech se nebála výrazných rolí – ztvárnila například barovou společnici Soňu ve filmu Noční motýl (1941) či dokonce prostitutku v kriminálním dramatu 13. revír (natáčeno 1944–46). Její herecký projev byl živelný a zároveň uhlazený, plný mladistvého půvabu v gestech, mimice i dikci.
Za nacistické okupace se Gabrielová navenek věnovala divadlu a filmu, ve skrytu se však zapojila i do odboje. V pozdějších vzpomínkách uvedla, že během války působila ve skupině kolem primátora dr. Klapky – pomáhala převádět uprchlíky přes Maďarsko a obstarávat finanční prostředky pro zahraniční odbojovou armádu.
Už v roce 1937, kdy v Německu sílil fašismus, si také změnila příjmení z německy znějícího Hähnelová na vlastenecky neutrální Gabrielová, aby tím jasně vyjádřila, na čí stranu se staví. K obdobnému gestu osobní statečnosti ji o dva roky později dohnala situace v souboru Vlasty Buriana.
V lednu 1939 tam s nadšením nastoupila, jenže záhy narazila na dusnou atmosféru sympatií k fašistickému hnutí Vlajka. Podle vlastních slov tehdy na Burianově divadle působili téměř samí „vlajkaři“ – výjimkou bylo jen pár kolegů.
Mladá herečka se rozhodla nezapřít své hodnoty: po pouhé půlsezoně od Buriana demonstrativně odešla, protože nechtěla hrát v profašistickém divadle. Tento morální čin ji sice připravil o lukrativní místo po boku populárního komika, ale otevřel jí dveře do Městských divadel pražských – od září 1939 již hrála ve Vinohradském divadle, kde naplno uplatnila svůj temperament v rolích energických milovnic a koket.
Zkouška věrnosti na Vinohradech
Po osvobození v roce 1945 se Divadlo na Vinohradech stalo součástí Městských divadel pražských (MDP) a ve vedení souboru nastaly změny. Herečka Anna Gabrielová zatím dál poctivě pracovala – publikum si oblíbilo její svěží projev a kolegové ji respektovali jako talent. Jenže v zákulisí se začala stahovat mračna.
Po válce se do čela MDP dral herec Václav Vydra, který jako horlivý komunista toužil po vlivu. Podle historiků se Vydra aktivně angažoval ve prospěch komunistů – mj. podepsal manifest levicové inteligence „Kupředu, zpátky ni krok“ na podporu převratu v roce 1948.
Už dříve byl pověstný svou mocichtivostí: hned po válce se pasoval na předsedu tzv. Revoluční rady v divadle a prosadil kontroverzní reorganizaci – oddělil Komorní divadlo od Vinohradského navzdory protestům uměleckého vedení.
Také se tradovalo, že právě Vydra se postaral o odchod některých „nevhodných“ herců: například v roce 1946 údajně dostal z divadla herečku Zorku Janů (mladší sestru Lídy Baarové), která zanedlouho poté spáchala sebevraždu. Na Vinohradech zkrátka zavládla opatrná atmosféra – a Anna Gabrielová byla brzy postavena před osudovou zkoušku loajality.
V roce 1947 převzal funkci uměleckého ředitele Vinohradského divadla režisér Jiří Frejka, průkopník moderního divadla. Povolal do souboru několik nových tváří a některé stávající herce, včetně Gabrielové, začal odstavovat na vedlejší kolej. Anna v té době nedostávala téměř žádné role, což ji frustrovalo.
Krátce před koncem sezony přišla rána: herečka dostala výpověď. Sama později vzpomínala, že výpověď obdržela 1. července (1947). Pro ambiciózní umělkyni, která divadlu obětovala vše, to byl šok – ztratila práci i životní náplň. Jenže hned následujícího dne zasáhl do hry osud a paradoxně i samotný Frejka.
Na Vinohradech vypukla krize: hvězda souboru Jiřina Štěpničková náhle těžce onemocněla a večerní představení Molièrovy komedie Zdravý nemocný nemělo obsazenou roli Toinetty. Režisér Frejka stál před hrozbou zrušení představení a skřípal zubama – potřeboval záskok, a to rychle.
K překvapení všech nesáhl po žádné herečce z aktuálního souboru, ale obrátil se zpět na Annu Gabrielovou. Ta, přestože měla v ruce čerstvou výpověď, dostala nabídku, která se neodmítá: Frejka ji prosil, aby divadlu v nouzi pomohla a roli převzala, na oplátku jí slíbil odvolání výpovědi a zajištění dalších rolí.
Gabrielová stála před těžkým rozhodnutím. Mohla hrdě odmítnout a nechat Frejku „užít si“ důsledky jeho personálních kroků. Jenže láska k divadlu a touha udržet si milovanou profesi zvítězily. Nabídku přijala – a začal závod s časem. Během jediného dne se musela naučit celou roli.
Po pouhé jediné zkoušce na jevišti skutečně ještě večer předstoupila před publikum jako prostořeká služka Toinetta a zachránila premiéru. Její pohotový záskok sklidil uznání a nakonec hrála Toinettu v Zdravém nemocném celkem jedenáctkrát. Přesto jí však vedení stále formálně nestáhlo výpověď – sliby zatím zůstávaly na papíře a Gabrielová žila v nejistotě.
Napětí v souboru rostlo. Někteří kolegové, pobouření nevděkem vůči Anně, začali na ředitele vyvíjet tlak, aby dodržel slovo. Předseda hereckého kruhu sólistů Bedřich Vrbský dokonce za Gabrielovou osobně intervenoval na pražském magistrátu. Pod tímto nátlakem Frejka ustoupil alespoň částečně: přidělil Gabrielové novou roli – postavu Jany ve hře Romeo a Jana, kterou začal zkoušet režisér Vrbský s hercem Gustavem Nezvalem.
Zdálo se, že všechny spory se nakonec urovnají. Anna opět zkoušela na vinohradské scéně a doufala, že nejhorší má za sebou. Netušila, že se blíží události, které změní celý stát i její život.
Únor 1948 a konec jedné kariéry
V únoru 1948 převzala moc v Československu Komunistická strana. Politické zemětřesení dopadlo i na pražská divadla. Krátce po tzv. Vítězném únoru dorazil do Vinohradského divadla seznam nevyhovujících osobností, které mají být propuštěny. Anna Gabrielová se ocitla mezi nimi.
Definitivně dostala padáka, a to spolu s dalšími osmnácti herci souboru. Na seznamu byly i hvězdy první velikosti jako Růžena Šlemrová či Jiřina Stránská – z pohledu nového režimu patrně zástupci „buržoazní“ herecké generace, pro které nebylo v socialistické kultuře místo. Pro Annu to znamenalo jediné: veškeré naděje na pokračování divadelní dráhy pohasly.
Byla vyhozená z milovaného jeviště, tentokrát definitivně. Navíc měla být jako „politicky nespolehlivá“ osoba vedena ve špatném kádrovém posudku, což by jí znemožnilo získat angažmá i jinde. Sama herečka byla přesvědčena, že takový kompromitující spis na ni opravdu vznikl a putoval divadlům, aby ji už nikdy nezaměstnala. Ať už písemný posudek existoval či nikoli, faktem zůstává, že od této chvíle v českých divadlech nebyla vítána.
Proč právě ona? Oficiální zdůvodnění znělo, že jde čistě o uměleckou otázku – změnu dramaturgie. Gabrielová prý „typově nezapadala“ do nového repertoáru nastupující éry. Je pravda, že hrávala hlavně elegantní mladé milovnice a koketky, což se možná do schemat socialistického realismu nehodilo. Jenže skutečnost byla zřejmě složitější.
Výpověď jí byla dána už před únorem 1948, takže režim formálně tvrdil, že nešlo o politickou perzekuci. Podstatné však je, že se její výpověď nakonec realizovala až po komunistickém převratu, v době kdy se nově prosazení funkcionáři jako Václav Vydra zbavovali nepohodlných kolegů.
Gabrielová navíc upozorňovala, že byla odstraněna uprostřed rozdělané práce – ze dne na den byla odvolána ze zkoušek už rozpracované inscenace (zmíněné hry Romeo a Jana), což by se kvůli pouhé „typové nevhodnosti“ dělalo jen stěží. Ani její prokazatelná vlastenecká minulost ji nezachránila – odbojová činnost během okupace najednou nic neznamenala. V novém kádrovém klimatu mohla rozhodovat spíše osobní zášť a ideologická horlivost.
Ať už konkrétní příkaz k vyhazovu Gabrielové vydal kdokoli, herečka měla jasno: podle ní za vším stál Václav Vydra. Ten po Únoru 1948 skutečně vystoupal na výsluní – aktivně vítal nástup komunistů a brzy obsadil důležité místo v MDP.
S Gabrielovou údajně Vydra nikdy nevycházel a po převratu dostal příležitost se jí nadobro zbavit. Výsledek? Talentovaná herečka zůstala ze dne na den bez angažmá, onálepkovaná jako nepohodlná. Její divadelní kariéra tím skončila. Pouhých devět let po slavném filmu U pokladny stál… stála Anna Gabrielová nanejvýš tak u úřadu práce.
Nadále se živila, jak se dalo – na jeviště profesionálního divadla se však už nikdy nevrátila. Ve 40. a 50. letech přijala aspoň drobné filmové roličky, většinou bezejmenné postavy v pozadí. Na plátně se její jméno objevilo třeba v poválečných snímcích Zelená knížka, Krakatit či Anna proletářka, ovšem pokaždé jen na pár vteřin.
Aby přežila, pracovala také jako servírka, prodavačka či úřednice a v rámci možností využila svůj kumšt aspoň v estrádách – po jistý čas vystupovala jako konferenciérka v zábavných pořadech. Nakonec zakotvila u filmu alespoň z druhé strany: roku 1962 nastoupila jako vedoucí kina u pražského Filmového podniku. Tam ji také zastihlo uvolnění poměrů v 60. letech, které v ní znovu zažehlo naději na herecký comeback.
Boj o očištění
Přišel rok 1968 a s ním Pražské jaro – období, kdy se československá společnost snažila napravit staré křivdy 50. let. Ustavena byla i zvláštní rehabilitační komise, jež prověřovala případy umělců perzekvovaných z politických důvodů. Anna Gabrielová, tou dobou 53letá dáma, vycítila šanci domoci se spravedlnosti.
Dne 27. března 1968 poslala na závodní výbor ROH Městských divadel pražských obsáhlý dopis, v němž popsala svůj případ bezpráví a požádala o hereckou rehabilitaci na svém posledním působišti. Ve svém dopise nechodila kolem horké kaše – přímo jmenovala viníka svého profesního pádu a vnesla proti němu obžalobu:
„Vznáším obžalobu proti Václavu Vydrovi…, který jako samozvaný předseda Revoluční rady od roku 1945 svými bezohlednými zásahy způsobil, že mně bylo odepřeno v poválečné době v Městských divadlech pražských umělecky se dále vyvíjet…“
Gabrielová Vydru nařkla, že záměrně ukončil její kariéru a vůbec nebral ohled na její protinacistickou minulost, kdy riskovala v odboji život. Takto ostrý tón nemohl zůstat bez odezvy. Kopie hereččiny stížnosti se donesla i k samotnému Václavu Vydrovi – tehdy stále vlivnému členu MDP. Ten zareagoval promptně a 10. června 1968 zaslal rehabilitační komisi dopis, ve kterém se dožadoval osobního projednání.
Pobouřeně psal, že obvinění Anny Gabrielové obsahuje „řadu nepravd a urážek“ na jeho osobu i na čest jeho otce (také slavného herce Václava Vydry st.) a žádal, aby mu komise umožnila dokázat nepravdivost všech jejích tvrzení. Vydra chtěl dosáhnout toho, aby herečka byla přinucena svá „udání“ písemně odvolat.
Rehabilitační komise tedy svolala konfrontační jednání – žalobkyně a údajný strůjce křivdy stanuli tváří v tvář. Dne 27. června 1968 proběhlo dlouhé a místy vyhrocené slyšení za účasti Anny Gabrielové i Václava Vydry. Herečka později přiznala, že jednání bylo vyčerpávající pro obě strany, neboť se probíraly nejen fakta kolem její výpovědi, ale i osobní vztahy a staré křivdy.
Vydra během řízení hájil své jednání a zpochybňoval Anninu verzi událostí. Komise však postupovala opatrně a držela se formalit. Nakonec bohužel rozhodla v neprospěch Gabrielové: nedoporučila uznat, že by šlo o politickou perzekuci, protože formální výpověď herečka dostala už před únorem 1948. Tím pádem prý nemohl existovat žádný „politický“ kádrový posudek a vše byla jen věc změny uměleckého plánu, v němž pro ni nebylo místo.
Pro Gabrielovou to byl těžký úder. Přesto se nevzdala a pokusila se verdikt zvrátit doplněním důkazů. Sepsala další dopis, v němž trvala na tom, že rehabilitace se na ni vztahovat musí, protože v divadle prokazatelně zkoušela ještě po únoru 1948 a teprve poté byla ze zkoušek narychlo odvolána.
Ke svému dopisu ze září 1968 přiložila konkrétní důkazy: dopis náměstka primátora Pičmana z 9. ledna 1948, který potvrzoval onu schůzku, kde Bedřich Vrbský orodoval za její návrat, dále písemné svědectví kolegy Gustava Nezvala, že spolu skutečně v oné době zkoušeli hru Romeo a Jana, a konečně kopii divadelního programu k této inscenaci s datem 11. února 1948 a podpisem režiséra Jiřího Frejky.
Tyto listiny měly dokázat, že Anna ve Vinohradském divadle působila až do poloviny února 1948 – tedy že její odchod souvisel s politickým zásahem po komunistickém převratu. Bohužel – nastupující normalizace po srpnové okupaci už hereččiným snahám nepřála. Na její dopis už nikdo nestihl či nechtěl reagovat.
Shodou okolností se mezitím obrátila i na ředitele kulturní správy pražského Národního výboru Radmila Tomáška se žádostí o pomoc při získání angažmá. Tomášek si sice od rehabilitační komise vyžádal zprávu o jejím případu, avšak dostal pouze zamítavou odpověď – že o politickou újmu nešlo. Tím byly všechny cesty uzavřeny.
Gabrielová strávila zbytek života v ústraní. Teprve v 90. letech, po pádu komunismu, ji vyhledalo pár novinářů a badatelů a ona jim ochotně poskytla své vzpomínky. Smutný příběh herečky, které kdysi tleskalo prvorepublikové publikum, tak byl po desetiletích znovu připomenut. Anna Gabrielová, provdaná Nádvorníková, zemřela opomíjená 27. září 1996 v Praze ve věku 82 let.
Zdroje:
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/4949/anna-gabrielova
https://www.fdb.cz/osobnost/9686-anna-gabrielova
https://www.csfd.cz/tvurce/28998-anna-gabrielova/biografie/
https://archiv.narodni-divadlo.cz/inscenace/3406
https://edicedisk.amu.cz/divadelnim-reditelem-1945-1950-jiri-frejka-na-vinohradech/
https://medium.seznam.cz/clanek/honza-prusa-anna-gabrielova-byla-talentovana-herecka-karieru-ji-v-roce-1948-ukoncil-nejspis-vaclav-vydra-32632
https://encyklopedie.idu.cz/index.php?Itemid=108&id=3817%3Amestska-divadla-prazska-2&lang=cs&option=com_content&view=article
https://dspace.zcu.cz/bitstreams/14512c4e-efef-4e14-8acb-acb3332c2f35/download
https://www.mestskadivadlaprazska.cz/historie/vlasta-burian/
https://img.ceskatelevize.cz/program/porady/12170730060/pdf/noviny_14.pdf
https://sd.usd.cas.cz/pdfs/sod/2002/03/04.pdf
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-3-2018/kdo-patril-mezi-prvni-podporovatele-unoroveho-prevratu-z-roku-1948-.html
