Článek
Bitcevský park, Moskva, jaro 2006. V hustém lese na jižním okraji metropole našla policie další lidské tělo. Muž středního věku měl rozdrcenou lebku po úderu tupým předmětem. Ležel v mechu jen pár kroků od pěšiny, vedle prázdné láhve vodky.
Hrdlo láhve trčelo z otevřené rány v hlavě zavražděného. Stejný hrůzný nález se v Bitcevském parku opakoval už poněkolikáté během posledních let. V Moskvě se schylovalo k dopadení sériového vraha, kterého média později pojmenují „šachovnicový“.
Šachista v parku
K Bitcevskému parku patřily nejen lesní cesty, ale i šachové stolky pod širým nebem. Právě tam trávil mnoho času nenápadný mladý muž jménem Alexandr Pičuškin. Šachy ho naučil dědeček a Pičuškin v nich našel zálibu i talent. V turnajích v parku dokázal jako teenager porážet daleko starší hráče.
Jeden z vrstevníků vzpomínal, že Pičuškina jako dítě ostatní šikanovali; po úrazu hlavy ve čtyřech letech totiž navštěvoval speciální školu a okolí ho podceňovalo. Dědeček ale včas rozpoznal chlapcův intelekt a vzal si ho k sobě, aby ho doučoval. Právě on přivedl vnuka k šachům a pravidelně ho brával zahrát si do Bitcevského parku mezi místními seniory.
Úspěchy na šachovnici Pičuškina povzbudily. Stále to byl tichý, trochu nemotorný mladík, ale u šachového stolku platil za rovnocenného soupeře i pro starší. Jenže rodinné zázemí, které našel u dědečka, se náhle rozpadlo. Když byl Alexandr na prahu dospělosti, dědeček zemřel.
Krátce poté přišel Pičuškin i o svého jediného blízkého společníka - psa, kterého si oblíbil a chodil s ním denně do lesa. Mladík psa zakopal přímo v Bitcevském parku. Ztráta dědečka i milovaného zvířete ho poznamenala.
S matkou neměl blízký vztah a do rodného bytu v paneláku na okraji Moskvy se vracel spíš jen přespat. Trávil dny potulováním po parku, hrál šachy, ale také začal stále víc utápět smutek v levném alkoholu.
Vodka, kladivo a kanalizační šachta
První mrazivý záblesk násilí se objevil už v roce 1992, kdy bylo Pičuškinoᴠi osmnáct. Tehdy údajně shodil ze schodů spolužáka, který pád nepřežil - vyšetřovatelé případ uzavřeli jako nešťastnou náhodu nebo sebevraždu a mladík vyvázl bez trestu.
Pičuškin si poprvé vyzkoušel, jaké to je zabít člověka, a nic se mu nestalo. Trvalo ale ještě řadu let, než se z tichého šachisty stal systematický vrah. Zlom nastal kolem roku 2001. Pičuškinovi bylo přes dvacet, nikde dlouho nepracoval a většinu času bloumal Bitcevským lesoparkem. Tam začal promyšleně lovit své první oběti.
Jeho cílem se stali hlavně osamělí starší muži, často bez domova. Na své oběti neútočil náhodně v afektu - naopak je nejprve vlídně oslovil a nabídl skleničku. Využíval toho, že byl místní a park znal jako své boty. S některými hrával šachy, jiné jen tak oslovil u lavičky či u vchodu do metra.
Pozval je „na panáka“ vodky k opuštěnému místu hluboko v lese, kde kdysi pohřbil svého psa. Tam společně popíjeli. Jakmile byl vyhlédnutý muž dost opilý a nepozorný, Pičuškin nečekaně zaútočil. Jeho zbraní bylo nejčastěji kladivo schované v kabátě.
Rychlými ranami do hlavy oběť zabil nebo smrtelně zranil, než se vůbec stačila bránit. Některé oběti místo kladiva udeřil těžkou láhví nebo je strčil do odkryté kanalizační šachty a nechal je zemřít na dně.
V několika případech zůstalo tělo ležet v parku s rozdrcenou lebkou - v těchto scénách hrůzy zanechal pachatel svůj podpis, když mrtvému zarazil hrdlo prázdné láhve od vodky přímo do otvoru v rozbité lebce. Většina zmizelých ale beze stopy propadla do kanalizačního labyrintu pod lesem, kde je dlouho nikdo nenašel.
Mezi místními se začaly šířit obavy. Lesopark v Bittse byl sice rozlehlý a na okraji města, ale stále v dosahu hustě obydlených sídlišť. Když se tam našlo několik zavražděných lidí po sobě, policie už měla podezření na řádění sériového vraha. Úřady však oficiálně nechtěly vyvolávat paniku.
Přes rostoucí tlak zůstával neznámý vrah na svobodě celé první roky svého běsnění. Jeho oběti často nikdo nepostrádal - byli to přivandrovalí důchodci, bezdomovci nebo opuštění alkoholici. Těch několik, které policie objevila v lesních houštinách, k sobě dlouho nedokázala přiřadit jediného pachatele. Moskevský tisk v té době řešil i jiné, nesouvisející vraždy, a Moskvané žili v pocitu, že povídačky o „maniakovi v parku“ jsou jen fámy.
Přežila pád do kanálu
V únoru 2002 se ale stal něco nečekaného - jedna z napadených žen útok Alexandra Pičuškina přežila. Devatenáctiletá Marija Viričevová tehdy v Moskvě prodávala zboží v pouličním stánku a byla v prvním trimestru těhotenství. Pičuškin se s ní znal od vidění z okolí. Vytušil, že má osobní trápení, a rozhodl se toho zneužít.
Na rozdíl od mužských obětí ji nelákal na alkohol - přesvědčil ji smyšlenou historkou o výdělku. Slíbil jí peníze, pokud mu pomůže vynést z lesa krabice s údajnou pašovanou elektronikou. Viričevová souhlasila, protože zrovna téhož dne se pohádala s přítelem a potřebovala se rozptýlit.
Následovala Pičuškina v podvečerní tmě stále hlouběji mezi stromy až k betonové skruži zapuštěné v zemi. Byl to vchod do široké dešťové kanalizace, která vede pod celým parkem. Pičuškin předstíral, že uvnitř má schovaný kontraband. Když odklopil těžký litinový poklop, Viričevová ucítila zápach stoupající zevnitř. Váhala, co udělat - v tu chvíli ji útočník popadl a strčil do černého otvoru.
Marija se pokusila zachytit okraje šachty a zoufale křičela. Pičuškin jí však začal dupat po rukou a tlouct ji do hlavy, až se pustila. „Tak se tam vykoupej,“ zakřičel za ní, než zaklapl víko a nechal ji padat osm metrů dolů do tmy.
Viričevová dopadla do silného proudu odpadní vody hluboko pod parkem. Ledový proud ji strhl, ale mladá žena se v šoku nevzdala - zbavila se těžkého oblečení a zoufale bojovala, aby se neutopila. Nakonec dokázala nohama dosáhnout dna a zastavila se u stěny betonového potrubí.
Proud ji málem zanesl do smrtícího sifonu, kde by se už nenadechla. Ve tmě nahmátla železný žebřík v jiném výstupním otvoru kanálu a z posledních sil vyšplhala vzhůru. Nahoře jí blokoval cestu další těžký kryt. Marija jím dokázala pootočit jen o několik centimetrů a začala volat o pomoc. Teprve po dlouhých hodinách její slabý hlas uslyšela náhodná kolemjdoucí.
Přivolaní strážní ji vytáhli ven polomrtvou zimou a vyčerpáním. Viričevová i její nenarozené dítě díky záchraně přežili. V nemocnici však přišlo další zlo: policista, který případ převzal, nechtěl rozjíždět složité vyšetřování.
Donutil otřesenou ženu podepsat protokol, že do kanálu spadla náhodou sama. Případ se odložil a jméno, které mučená dívka šeptala - jistý Alexandr z okolí - zůstalo bez odezvy. Pičuškin tak unikl spravedlnosti i tentokrát.
Nebyla přitom jediná, komu se z pasti v Bitcevském parku podařilo dostat ven naživu. Konstantin Polikarpov, Pičuškinův soused ze sídliště, si v roce 2003 zašel do parku vypít lahev piva. Pičuškin ho zasáhl třikrát kladivem do hlavy a vhodil do téže kanalizace.
Polikarpov s těžkým poraněním přesto dokázal vylézt ven - na nic si však nevzpomínal. Trauma mu vymazalo paměť na celé odpoledne a Pičuškina po jeho zatčení identifikovali až svědci z okolí.
Sériový vrah tak nevědomky nechal několik svědků naživu, ale moskevská kriminálka z toho dlouho neměla žádný užitek. Až do roku 2006 se Pičuškin pohyboval na svobodě a s každým dalším útokem rostlo jeho sebevědomí.
Poslední oběť
Koncem jara 2006 už policie objevovala těla v parku častěji. Některé oběti neležely v kanále, ale přímo na zemi - pachatel snad chtěl, aby byly nalezeny, nebo se nestaral. Začal si pravděpodobně připadat nepolapitelný. Tou dobou měl na kontě desítky vražd a sám později přiznal, že cítil silnou touhu zabíjet dál.
V mysli mu uzrával plán: dostat se na číslo 64, stejně jako je políček na šachovnici. „Ve všech případech jsem vraždil z jediného důvodu. Zabíjel jsem proto, abych mohl žít,“ prohlásil Pičuškin po dopadení. Prohlásil také, že život bez vraždy je pro něj jako život bez jídla.
Zabíjení se stalo jeho posedlostí. Ve společnosti nechvalně proslulého kanibala Andreje Čikatila, který v 80. letech zavraždil 53 obětí, viděl Pičuškin výzvu k překonání. Chtěl se zapsat do dějin jako ještě horší masový vrah než Čikatilo.
Vše ale skončilo 14. června 2006. Pičuškin toho dne vylákal do parku svou kolegyni z práce, Marinu Moskalyovovou. Bylo jí 36 let a pracovala s ním v nedalekém supermarketu jako prodavačka. Před odchodem z domu nechala synovi na stole vzkaz, že jde na procházku právě s „Alexandrem P.“.
V lese ji Pičuškin zavraždil stejně brutálně jako předchozí oběti. Její tělo však bylo nalezeno velmi rychle a tentokrát na sobě neslo klíčovou stopu. V kapse bundy mrtvé zůstala jízdenka na moskevské metro. Policisté se proto zaměřili na záběry z bezpečnostních kamer v metru ze dne, kdy žena zmizela.
A skutečně: na jedné z nahrávek šla Moskalyovová po nástupišti vedle vyššího tmavovlasého muže v černé bundě a společně nastoupili do vlaku. Záběry byly dostatečně ostré, aby policie muže poznala. Alexandr Pičuškin, toho času třicetidvouletý zaměstnanec supermarketu a místní hráč šachu, byl zatčen o dva dny později ve svém bytě.
Šachovnice smrti
Při domovní prohlídce našli vyšetřovatelé v Pičuškinově pokoji bloček s ručně narýsovanou šachovnicí. Většina z 64 políček byla popsána daty. Každé datum odpovídalo jednomu napadenému člověku. Scházelo jen jediné pole - pro poslední plánovanou oběť, kterou už nestihl zavraždit.
Sám se policistům přiznal k 61 vraždám. Mnohé oběti se ale nikdy nenašly a soud mu mohl prokázat „jen“ necelou padesátku z nich. Moskevský soud v říjnu 2007 uznal Alexandra Pičuškina vinným z 48 vražd a 3 pokusů o vraždu.
V soudní síni stál obžalovaný uzavřený v silné skleněné kleci, zavedené pro nebezpečné pachatele. Působilo to symbolicky: ještě před rokem volně obcházel po Moskvě, dnes ho dělilo sklo od jakéhokoli lidského kontaktu.
Pičuškin se při procesu tvářil znuděně nebo se usmíval. O svých činech mluvil bez lítosti, spíš s podivnou pýchou. „Já jsem těm lidem otevřel dveře do jiného světa,“ řekl vyšetřovatelům na vysvětlenou, proč se považuje takřka za „otce“ všech svých obětí.
Rozsudek nemohl být jiný než doživotní vězení. Rusko tehdy mělo moratorium na trest smrti, a tak Pičuškina poslali do věznice se zvlášť přísným režimem. Podle verdiktu musí nejprve strávit patnáct let na samotce - den za dnem v dvoumetrové cele - teprve poté může být případně mezi ostatními vězni.
Zdroje:
https://criminalminds.fandom.com/wiki/Alexander_Pichushkin
https://www.independent.co.uk/news/world/europe/serial-killer-on-trial-moscow-s-grandmaster-of-murder-402313.html
https://www.theguardian.com/world/2007/aug/14/russia.lukeharding1
https://www.theguardian.com/world/2007/oct/24/russia
https://www.washingtonpost.com/archive/national/2007/10/25/russian-is-found-guilty-in-string-of-48-slayings/7a411ef4-4b5b-4e07-b3b5-a4dceae12b3e/
https://www.reuters.com/article/economy/russian-chessboard-killer-convicted-of-48-murders-idUSL24156208/
https://www.abc.net.au/news/2007-10-29/russian-chessboard-killer-handed-life-sentence/709882
https://www.mk.ru/editions/daily/article/2007/08/28/84580-bittsa-ne-na-zhizn-a-na-smert.html
https://www.gazeta.ru/social/2007/10/09/2228565.shtml
