Článek
Výbuch v Barentsově moři „Je tu příliš tma na psaní, ale zkusím to po hmatu. Zdá se, že nemáme šanci,“ stojí v poznámce, kterou na rozloučenou napsal kapitán-poručík Dmitrij Kolesnikov v potopené ponorce Kursk. V sobotu 12. srpna 2000 dopoledne zasáhl ruský námořní svět šok – během námořního cvičení v Barentsově moři došlo na palubě ponorky K-141 Kursk k mohutné explozi.
Podle seizmografů šlo o výbuch o síle menšího zemětřesení. O dvě minuty později otřásla plavidlem druhá, ještě silnější exploze. Obří ocelový trup se pod úderem roztrhl a ponorka se nekontrolovaně zřítila ke dnu, asi 108 metrů pod hladinu. Na palubě bylo všech 118 členů posádky.
V předních sekcích lodi výbuch a prudký požár usmrtil většinu námořníků okamžitě. Zbytek ponorky zůstal relativně neporušen a několik desítek mužů v okolních oddílech výbuch přežilo. Ponorka však byla bez energie, ve tmě a uvízlá na mořském dně asi 150 kilometrů od břehů Ruska.
Přibližně 23 členů posádky se po explozi stáhlo do záďového, devátého oddílu. Tam se nacházel nouzový únikový průlez a teoretická šance dostat se na hladinu. Vzduch v uzavřené komoře ale rychle ubýval. Námořníci aktivovali chemické kazety k uvolnění kyslíku a zlepšení dýchání.
Jedna z nich však nešťastnou náhodou spadla do vody, chemikálie zareagovaly a došlo k prudkému zahoření. Plameny zřejmě spálily uvnitř oddílu všechen zbývající kyslík. Pozdější analýza prokázala, že námořníci v zadní části ponorky žili ještě několik hodin po výbuchu, než je tento sekundární požár a nedostatek vzduchu usmrtil. Nikdo z posádky se nakonec k únikovému východu neprobojoval.
Dopis na rozloučenou
Dmitrij Kolesnikov patřil k námořníkům, kteří přečkali první explozi. Bylo mu 27 let a na Kursku vedl tým starající se o turbíny a reaktory. Spolu s dalšími muži vyčkával v zaplavené tmě devátého oddílu, jestli přijde pomoc z hladiny. Když se ponorka nadále neozývala a situace uvnitř byla kritická, rozhodl se napsat poslední zprávu.
Na kus papíru uvádí čas 13:15 a zaznamenává: „Všichni z 6., 7. a 8. oddílu přešli do devátého. Je nás tu 23… nikdo z nás se nemůže dostat ven.“ Nakonec připojuje i ona slova, která míří i k jeho manželce: aby se nebála a neztrácela naději. „Je tu příliš tma na psaní… píšu po hmatu,“ dodává vzkaz, který pak pečlivě vloží do plastového obalu a uschová u sebe.
Těla z posledního oddílu Kursku ležela v naprosté tmě na dně moře déle než dva měsíce. Když se pak záchranáři k námořníkům dostali, našli u Kolesnikova v kapse jeho psaný vzkaz. Krátký dopis prozradil světu později na podzim 2000 hořkou pravdu: několik mužů havárii přežilo a čekalo uvězněno v ponorce na záchranu – marně.
Ještě v prvních dnech po nehodě přitom ruští představitelé uklidňovali veřejnost tvrzením, že celá posádka zahynula hned při explozi a nikdo už nic necítil. Kolesnikovova zpráva však dokládala opak. V očích ruské veřejnosti se tento list psaný v krajní nouzi stal symbolem zmaru celé záchranné akce.
Marné pokusy o záchranu
Velení ruského námořnictva po ztrátě kontaktu s ponorkou zahájilo rozsáhlou pátrací a záchrannou operaci. Ani v sobotu 12. srpna večer ale nebylo jasné, kde přesně Kursk leží a co se vlastně stalo. Ponorka neodpovídala a na hladině v místě cvičení plavaly jen skvrny paliva. Zjistilo se, že nouzová bóje, která se má při havárii automaticky uvolnit a ohlásit polohu plavidla, byl vyřazen z provozu – posádka Kursku ho už dříve deaktivovala, aby při tajných misích omylem neprozradil polohu ponorky.
Nyní tenhle preventivní krok zpomalil nalezení vraku. Kursk objevili až druhý den dopoledne, po 16 hodinách hledání, když sonary zaregistrovaly velké kovové těleso na dně moře. Okamžitě bylo zřejmé, že plavidlo je těžce poškozené.
V první fázi se Rusové snažili vysvobodit posádku vlastními silami a za pomoci dostupné techniky Severní flotily. K místu neštěstí dorazilo několik záchranných plavidel a mini-ponorek. Jejich úkol byl připojit se ke kruhovému nouzovému průlezu na zádi Kursku a otevřít ho. To ovšem komplikovalo vířící moře, silné proudy a nejspíš i deformace na trupu ponorky.
Už v neděli 13. srpna připlula miniponorka Priz, ale její pilot nedokázal v silném proudění bezpečně zakotvit u průlezu. V následujících třech dnech se vystřídalo několik dalších aparátů – celkem čtyři různé sovětské či ruské záchranné systémy – avšak ani jeden neuspěl. Mechanické ruce robotů nedokázaly zachytit západky a průlez pevně uzavřený z vnějšku nešel otevřít.
Uvnitř přitom mohli stále být živí lidé, a čas běžel. Ruské velení nicméně zůstávalo optimistické. Veřejnosti se tehdy dostávalo jen kusých a často nepřesných zpráv. Představitelé námořnictva tvrdili, že posádka má určitě k dispozici dostatek vzduchu a ponorka je zřejmě zatopená jen částečně.
Brzy po neštěstí nabídlo několik zemí Rusku asistenci. Už v neděli 13. srpna se o pomoc hlásilo britské a norské námořnictvo, které disponovalo moderním vybavením i týmy hlubinných potápěčů. Námořní cvičení v oblasti pozorovaly také lodě dalších států – včetně USA – a některé z nich se nacházely poblíž místa výbuchu.
Ruské ministerstvo obrany však zpočátku zahraniční pomoc odmítlo. Moskva trvala na tom, že záchranu zvládne vlastními prostředky. Severní flotila zároveň naznačovala jiné možné vysvětlení nehody: spekulovalo se o srážce Kursku s cizí ponorkou nebo o explozi staré miny z 2. světové války. Skutečnou příčinou výbuchu uvnitř torpédové komory se tak v prvních dnech nikdo nezabýval. Hlavní starostí bylo, jak dopravit uvězněnou posádku na hladinu.
Pozdě přijatá pomoc
Teprve pátý den po explozi, ve čtvrtek 17. srpna 2000, ruské vedení oficiálně změnilo názor a přijalo nabídku pomoci z venku. Do Barentsova moře okamžitě zamířila speciální loď Normand Pioneer s britskou záchrannou miniponorkou LR5 a skupinou norských hlubinných potápěčů.
Vzdálenost z norského pobřeží byla značná – zahraniční plavidla dorazila na místo až o další dva dny později, v sobotu 19. srpna večer, tedy sedm dní od havárie. Bylo jasné, že vyhlídky na nalezení přeživších jsou po tolika dnech mizivé. Norský tým ale přivezl špičkové vybavení a nové odhodlání zjistit v jakém stavu ponorka je. Norští potápěči se hned následující den ponořili k zádi Kursku.
Proti jejich práci však zprvu protestovali přítomní ruští důstojníci. Trvali na tom, že cizinci mohou pracovat pouze v oblasti nouzového průlezu, a ne jinde na trupu. Norové to respektovali a soustředili se na průlez devátého oddílu, který byl zjevně zaseknutý či poškozený.
Ruští experti navíc norskému týmu chybně poradili směr, kterým mají otočit uvolňovací ventil průlezu – varovali, že jinak ho poškodí. Po opakovaných nezdarech se potápěči nakonec rozhodli ignorovat ruské instrukce a zkusili to opačně. Ventil povolil.
V pondělí 21. srpna brzy ráno se potápěčům podařilo průlez otevřít. Do komory však vnikla jen ropná skvrna a únik bublinek – průlez vedl do zaplaveného prostoru. Norská minikamera následně nahlédla trupovým otvorem dovnitř devátého oddílu: nehybně tam ležela těla několika mužů. Po sedmi dnech od katastrofy tak padla poslední naděje. V ponorce už nikdo nežil.
Norský tým poté opatrně rozřezal část zádi, aby se dovnitř mohli dostat ruští potápěči. Ti postupně pronikli do útrob ponorky a začali vynášet pozůstatky námořníků. V devátém oddílu našli dvanáct těl. Všichni byli ohořelí od sazí a požáru, který tam proběhl. Nález zavřených nouzových východů a rozmístění obětí jasně ukázalo, že se už nikomu nepodařilo uniknout.
Tím byly definitivně vyvráceny dřívější uklidňující výroky ruských představitelů, že posádka nezakusila žádné utrpení a zahynula ještě před dopadem na dno. Pro mnohé Rusy to byla zdrcující zpráva – potvrzení, že část posádky mohla po výbuchu čekat na pomoc a teoreticky jít zachránit, pokud by se k nim potápěči dostali včas.
Setkání ve Vidjajevu
Zatímco v mořských hlubinách utichal boj o život, na pevnině narůstal tlak na armádní vedení a politiky. Příbuzní námořníků z Kursku po celou dobu netrpělivě čekali na jakékoli zprávy na námořní základně Vidjajevo u Murmansku. Tamní důstojníci je zprvu ubezpečovali, že posádka má v ponorce dost vzduchu „na několik dní“.
Když ale v průběhu týdne neposílala armáda jasné informace, rostla mezi rodinami zoufalost – a hněv. Nový ruský prezident Vladimir Putin, pro kterého to byla první velká krize v úřadu, zůstal v prvních dnech na dovolené u Černého moře a situaci komentoval jen v dálkových vzkazech přes své ministry. Veřejnost i média mu to začala brzy vyčítat. V zemi sílila kritika, že úřady nedokázaly reagovat pohotově a otevřeně.
Teprve po potvrzení tragického konce se Putin vypravil na sever za rodinami námořníků. Dne 22. srpna – deset dní po zkáze ponorky – došlo v kulturním domě ve Vidjajevu k emotivnímu setkání asi tří stovek příbuzných s prezidentem a veliteli námořnictva.
Uzavřené jednání provázely výbuchy pláče a zloby. Někteří příbuzní v hale nahlas obviňovali představitele státu ze lží a z pomalé záchrany. „Jak dlouho to ještě máme snášet? Oni tam sedí v plechovce… a za 35 dolarů měsíčně!“ křičela jedna z matek a žádala vicepremiéra Ilju Klebanova: „Máte vůbec nějaké děti? Asi ne! Sundejte si ty metály!“
Na rozvášněnou ženu musel nastoupit lékař: zezadu jí vpíchnul uklidňující injekci a ona bezvládně klesla na zem. Televizní záznam této scény pak obletěl svět – obraz zoufalství ruských rodin a bezradnosti úřadů.
Putin se během schůzky snažil příbuzné uklidnit, vysvětloval, že námořnictvo udělalo maximum. Připustil některá pochybení a nabídl rodinám finanční odškodnění a byty. Část publika ho však nešetřila. Když se snažil hájit, proč zahraniční pomoc dorazila až pátý den, ozývalo se z davu bučení.
Prezident následně osočil média, že prý šíří nepravdy a přiživují bolest rodin. Setkání skončilo rozpačitě. Šéf námořnictva, admirál Vladimir Kurojedov, poté na kamerách tvrdil, že žádné zásadní chyby státní složky neudělaly. Přesto řada Rusů vnímala tragédii Kursku jako symbol selhání státu. Putinův osobní obraz „silného lídra“ v očích veřejnosti v těch dnech silně utrpěl.
Vyšetřování a důsledky
Tragédie ponorky K-141 Kursk si vyžádala 118 obětí – celou posádku. Šlo o nejhorší mírovou ztrátu v dějinách ruského námořnictva. Z mořského dna se nakonec podařilo většinu obětí vyzvednout. Ocelový trup ponorky zůstal na dně Barentsova moře do následujícího roku.
V říjnu 2001 ho vyzvedl obří ponton nizozemské společnosti Mammoet a převezl do doků v Murmansku. Ještě předtím proběhlo rozsáhlé vyšetřování příčin neštěstí. Expertní komise dospěla k jednoznačnému závěru: explozi způsobilo vadné cvičné torpédo vedené peroxidem vodíku, které se při útoku připravovaném v rámci manévrů nešťastně porouchalo a vybouchlo. Následný požár odpálil další torpéda v přední sekci a definitivně zničil celou příď ponorky.
Oficiální zpráva komise líčila i vážná pochybení po výbuchu. Konstatovala „ohromující porušení disciplíny, zastaralé a špatně udržované vybavení“ a také „nedbalost, neschopnost a špatné řízení“ v ozbrojených silách. Záchranná operace podle vyšetřovatelů nabrala neomluvitelné prodlení a ruské námořnictvo prý nebylo na obdobnou havárii vůbec připraveno.
Kritika dopadla na tehdejší velení Severní flotily i na ministra obrany. Ti nabídli prezidentovi své rezignace. Vladimir Putin je ale tehdy nepřijal. Místo toho vyhlásil na 23. srpna 2000 státní smutek, osobně ocenil hrdinství posádky a slíbil modernizaci armády. Velitel ponorky Gennadij Ljačin byl posmrtně jmenován „Hrdinou Ruska“ a všichni ostatní námořníci Kursku obdrželi alespoň medaili Za chrabrost.
Žádný z námořníků z Kursku katastrofu nepřežil. V prosinci 2000 se na břehu v Severomorsku konal společný pohřeb prvních nalezených obětí. Admirál Vjačeslav Popov, velitel Severní flotily, tam v dojemném gestu sňal z hlavy svou námořnickou čepici a před zraky plačících rodin pronesl: „Odpusťte mi, že jsem vám nedokázal vrátit vaše syny.“
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Russian_submarine_Kursk
https://www.washingtonpost.com/archive/politics/2000/10/27/some-on-doomed-sub-lived-for-hours-after-blast-note-reveals/2e091770-99ab-414a-a906-e49725bb7adc/
https://www.theguardian.com/world/2000/oct/26/kursk.russia
https://www.kp.ru/daily/00000/718729/
https://www.vedomosti.ru/newspaper/articles/2000/10/27/pismo-s-kurska
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-2000-nov-03-mn-46373-story.html
https://www.theguardian.com/world/2000/aug/24/kursk.russia1?CMP=gu_com
https://www.theguardian.com/world/2000/aug/23/kursk.russia
