Zloděj s motorovou pilou se zřítil z 300 let staré věže: Jeho pád pomohl zachránit kostel ve Skocích

V roce 2006 se skupina zlodějů odhodlala drancovat opuštěný poutní kostel ve Skocích u Žlutic. Vyšplhali na věž barokního chrámu s motorovou pilou, aby odřezali měděné plechy z jeho bání. Při riskantní krádeži se jeden z nenechavců zřítil z výšky a těžce se zranil - jako zázrakem pád přežil.

Jeho nečekané štěstí vzápětí pomohlo dopadnout i ostatní pachatele. Po desetiletích pomalého chátrání a vandalismu tím kostel paradoxně dostal naději na záchranu. Právě rozsáhlé poškození svatyně zloději začalo mobilizovat památkáře, církev i dobrovolníky v regionu.

Skoky u Žlutic byly přitom kdysi pojmem. Ještě před dvěma sty lety sem proudily zástupy věřících a místo mělo pověst srovnatelnou s Lurdami. Právě odtud pochází úsloví „Panenko skákavá“, dodnes užívané jako lidový povzdech.

Monumentální kostel Navštívení Panny Marie se tyčí nad údolím řeky Střely a dnešní Žlutickou přehradou. Zatímco na přelomu tisíciletí z něj zůstaly jen vyrabované interiéry uprostřed prázdné krajiny, po roce 2006 se kostel díky nadšencům začal pozvolna opravovat a ožívat.

Osada Skoky (německy Mariastock) byla po staletí nenápadnou vsí v podhůří Doupovských hor. Zlom nastal roku 1717. Místní sedlák Adam Lienert tehdy na svém pozemku nechal postavit malou dřevěnou kapli Panny Marie Pomocnice. Podle tradice ho k tomu vedl živý sen, ve kterém se mu zjevila Panna Maria.

Lienert si dokonce pořídil kopii zázračného mariánského obrazu z jihoněmeckého Pasova. K nové kapličce začali brzy přicházet lidé z okolí - podle dobových zpráv tam vyslyšené modlitby vedly k několika nečekaným uzdravením. Zpráva o zázracích se roznesla a do zapadlé vísky mířili první poutníci.

Nezvyklé náboženské nadšení neušlo pozornosti církevních představitelů. Plzeňské biskupství nechalo údajná uzdravení ve Skocích prověřit; v roce 1733 prohlásil pražský arcibiskup místní obraz Panny Marie Pomocné za „dobrotivý“, tedy milostiplný. Tím byly Skoky oficiálně potvrzeny jako poutní místo.

Záhy poté se začalo s výstavbou důstojného svatostánku. V roce 1736 byl položen základní kámen ke zděnému baroknímu chrámu. Stavbu financoval zčásti majitel zdejšího panství, markrabě z Bádenu, a zčásti příspěvky samotných poutníků. Už v červenci 1738 stál hlavní oltář nového kostela - k jeho slavnostnímu vysvěcení dorazilo do Skoků toho roku osm tisíc poutníků.

Nově vystavěný kostel Navštívení Panny Marie se brzy stal centrem jednoho z nejvýznamnějších mariánských kultů v Čechách. V roce 1740 získal poutní kostel do své správy klášter premonstrátů v Teplé. Poblíž chrámu vznikl řeholní dům a farářem se stal přímo mnich z Teplé. Ke Skokům proudily postupně desetitisíce lidí ročně - kolem roku 1749 sem podle odhadů přicházelo až 40 tisíc poutníků za rok.

U kostela vzniklo dokonce mariánské bratrstvo, které poutní tradici organizovalo. Během hlavních poutí stály před kostelem polní oltáře a kapličky, kde se zpovídalo venku pod širým nebem. Hlavním lákadlem byl Lienertův obraz Panny Marie Pomocné, umístěný na bohatě zdobeném oltáři.

Věřící věřili, že dotknout se tohoto obrazu přináší přímluvu svatých a uzdravení. Proto byl obraz technicky upraven tak, aby jej davy lidí mohly fyzicky dosáhnout - pomocí kladky a lan se spouštěl dolů z výšky oltáře mezi modlící se poutníky. Při spouštění prý zavěšený rám obrazu lehce poskakoval, což časem dalo vzniknout rčení „Panenko skákavá“.

Za slávou a hojností poutního místa stála také ekonomická stránka věci. Zástupy poutníků přinášely peníze z darů i útraty za občerstvení. O patronátní právo ke skockému kostelu a příjmy z poutí se proto vedly spory.

Šlechtici ze sousedních panství řešili, kdo smí v době pouti čepovat ve Skocích pivo a vybírat obětiny. Až císařovna Marie Terezie musela roku 1746 úředně upravit, jak se o výnosy a patronát rozdělí klášter a vrchnosti. S konečnou platností zřídil klášter Teplá u skockého kostela samostatnou lokalitu (podřízenou farnost) a duchovní správu už v roce 1748.

Období největší slávy však netrvalo dlouho. Na konci 18. století začal josefinský absolutismus řadu lidových poutí omezovat. Císař Josef II. v roce 1784 zakázal procesí a poutní slavnosti, rušil poustevny i některé kláštery. Skoky tyto reformy zasáhly - poutní ruch zeslábl a s ním i finanční příjmy místní farnosti.

Velkolepý chrám tím postupně přišel o pravidelnou péči a údržbu. Na přelomu 18. a 19. století už byl kostel kvůli špatnému technickému stavu částečně uzavřen. K oživení došlo až po mnoha desetiletích: roku 1903 nechal tepelský opat převzít patronát a zahájil generální opravu chátrající stavby. Kostel dostal nový krov, střechy i fasády a do Skoků se opět vrátili duchovní správci. Na počátku 20. století tak poutní areál ještě jednou krátce ožil.

Druhá světová válka a události po roce 1945 pak slavné poutní místo téměř vymazaly z mapy. V létě 1945 bylo původní převážně německé obyvatelstvo Skoků odsunuto do Bavorska. Malá vesnice, čítající před válkou okolo 150 lidí a 28 domů, se ocitla takřka prázdná. Československý stát se snažil Sudety znovu osídlit, jenže do odlehlého údolí se noví stálí usedlíci hledali těžko.

Po roce 1946 přišlo do opuštěných stavení několik rodin reemigrantů a Slováků, avšak mnoho z nich ve Skocích dlouho nevydrželo. „Problémy byly především s reemigranty a slovenskými osídlenci, kteří neměli příliš dobrou pracovní morálku, neuměli se přizpůsobit novým poměrům, nestarali se o jim přidělený majetek, často jen vybydleli a rozkradli hospodářství a vrátili se do svého původního bydliště či odešli do jiných míst v pohraničí, kde v obdobném ‚hospodaření‘ pokračovali,“ popsal situaci poválečných let historik Karel Řeháček.

Ještě roku 1947 fungovala ve Skocích malotřídka a úřad místního národního výboru - učitel a starosta Miroslav Dědič tehdy vedl jednotřídní školu v budově bývalého klášterního superiorátu. Počátkem 50. let však mnozí noví obyvatelé vesnici opustili, protože odmítli vstoupit do jednotného zemědělského družstva. Jejich statky i pozemky pak připadly státním statkům.

V roce 1950 už žilo ve Skocích jen 43 lidí v 18 obydlených domech. Poutě se v té době konaly už jen sporadicky: komunistický režim řeholníky z Teplé internoval a kláštery zrušil, takže skocká farnost zůstala bez trvalého duchovního správce. Chátrání vesnice mezitím pokračovalo. Opuštěná stavení byla vyrabována a postupně zbořena či stržena tehdejšími úřady jako tzv. nepotřebný majetek.

Samostatná obec Skoky byla úředně zrušena k 1. červnu 1957 a územně sloučena se sousední Ratiboří. V té době už místo ztrácelo i zbývající obyvatele. Skoky se staly „sídlem duchů“, jak později vzpomínali místní rodáci.

Poslední ránou bylo zatopení údolí řeky Střely. Roku 1965 začala výstavba Žlutické přehradní nádrže, která měla zásobovat region pitnou vodou. Hladina nové přehrady postupně odřízla Skoky od okolního světa - ves ležela na poloostrově, kam přestala vést sjízdná silnice.

Zbývající obyvatelé se nakonec museli vystěhovat. V roce 1972 byly buldozerem srovnány se zemí poslední rozpadlé domy, zůstaly jen dvě budovy: bývalý hostinec čp. 21 a vedle něj kamenný kostel, který památkáři naštěstí vedli jako chráněnou kulturní památku. Právě v opuštěném hostinci U Škopů vydržela bydlet poslední obyvatelka Skoků.

Nechtěla opustit rodný dům ani poté, co kolem definitivně osiřelo všechno kromě kostela. Teprve na podzim 1982, po tragické nehodě, i ten poslední život z vesnice zmizel. Osmdesátiletá žena se nešťastnou náhodou utopila ve vlastní studni vedle domu.

Od té chvíle už Skoky zůstaly bez stálých obyvatel. Její prázdné stavení se začalo rozpadat stejně jako dávno uzamčený kostel. Hroby na hřbitově zarostly křovím a okolní příroda pomalu pohltila i základy zbouraných chalup.

Prázdnota trvala po celé období normalizace i v prvních letech po pádu komunismu. Osada Skoky se proměnila v pomyslné město duchů, které připomínal jen opuštěný barokní kostel a několik zřícenin zdí. Také někdejší slavné poutě dávno umlkly. Veřejné církevní slavnosti byly v 50. letech zakázány a skocká tradice na dlouho násilně skončila.

Až v 80. letech se objevily první náznaky, že paměť místa úplně nevymizela. V roce 1981 dorazila do Skoků skupina poutníků z německého spolku Ackermann-Gemeinde - bývalí čeští rodáci a jejich potomci uspořádali organizovanou pouť a mši u zdevastovaného kostela. Od té doby začali němečtí rodáci přijíždět téměř každý rok, vždy aspoň na jediný den v létě.

Ve spolupráci s plzeňským biskupstvím a klášterem v Teplé se v 90. letech dvakrát do roka konaly ve Skocích pravidelné poutní bohoslužby. Na tyto akce přijížděli převážně bývalí obyvatelé a jejich rodiny z Německa, kteří udržovali tradici při životě. Svého dětství ve Skocích se tak dožily aspoň vzpomínky, i když ves samotná byla pryč.

Zkáza poutního areálu však zatím pokračovala. Nepoužívaný kostel zůstal desítky let bez dozoru, což z něj učinilo snadný cíl vandalů a zlodějů. Po roce 1990, s uvolněním poměrů a otevřením hranic, nastala doslova exploze organizovaného rozkrádání sakrálních památek v pohraničí. Svatostánek ve Skocích nebyl výjimkou.

Zloději postupně vyřezali a odnesli z interiéru téměř vše - od soch a oltářních obrazů až po dřevěné lavice, které údajně skončily jako vybavení hospodského baru. Rozpadla se střecha fary i okolní domy, takže poslední dvě budovy (hostinec a kostel) stály ve volné krajině a jejich siluety bylo vidět už zdaleka.

Kostel sám dál chátral: zatékalo do něj a ve věžích rezivěly báně pokryté měděným plechem. V roce 1998 přešel objekt v restituci zpět do majetku kláštera v Teplé, který však neměl dost prostředků na opravy. Záchrana památky visela dlouho na vlásku.

V roce 2006 pak nastal incident, který budoucnost Skoků zlomově ovlivnil. Skupina pachatelů, vedená vidinou výdělku za barevné kovy, se pokusila ukrást měděnou krytinu přímo z kostelních věží. Zloději vylezli na střechu s motorovou pilou a začali řezat kovové báně.

Když jednu z věží po odříznutí plechu strhli, jeden z mužů se zřítil dolů a zůstal ležet těžce zraněný na kamenitém svahu pod kostelem. Přežil jen šťastnou náhodou. Policie díky tomu všechny členy skupiny dopadla - a v regionu zpráva o poničené kulturní památce vzbudila vlnu pozdvižení.

Zásah zlodějů byl devastující: horní části obou věžiček i s malou sanktusovou věží se zřítily k zemi a barokní střechy tím ztratily tvar. Pro řadu lidí se tento útok stal posledním alarmujícím signálem, že pokud se okamžitě nezačne s opravou, kostel nepřežije. Ještě téhož roku se proto do Skoků vypravili první dobrovolníci, aby provizorně zakryli poškozené věže a zajistili objekt před další zkázou.

Po incidentu s krádeží mědi se na opuštěné poutní místo zaměřila pozornost mnoha institucí i nadšenců. Už v minulých letech tu pořádali drobné brigády skauti a křesťanské spolky mládeže - vysekávali náletové dřeviny na hřbitově a uklízeli interiér kostela. Nyní však začala systematičtější záchrana. V roce 2006 se ustavil spolek Pod střechou z nedaleké Toužimi a navázal spolupráci s klášterem Teplá, památkáři i obcemi v okolí.

Vedoucí osobností se stal historik Jiří Schierl, který znal historii Skoků do detailu. Společně s místním duchovním Piotrem Janczakem svolali dobrovolníky a pustili se do práce. Nejprve bylo potřeba opravit poničené střechy a věže. V průběhu let 2007-2010 se podařilo kostel staticky zajistit a zastřešit, aby do něj již nepršelo.

Zároveň byly nově otevřeny přístupové cesty pro poutníky: nadšenci vytyčili a vyčistili starou pěší trasu z kláštera Teplá do Skoků dlouhou 56 kilometrů, tzv. Skokovskou stezku. Po této historické poutní cestě se od té doby znovu chodí procesí - byť zatím jen jednou ročně.

V roce 2010 byla ve Skocích symbolicky zahájena první novodobá poutní sezóna. Kostel, který zůstal stát osamocen uprostřed pastvin, se tak po více než půlstoletí dočkal pravidelných návštěv.

Od roku 2007 se ve Skocích konají poutě, bohoslužby i kulturní akce pro veřejnost. Barokní chrám zůstal hlavní dominantou místa, přestože široko daleko nejsou žádné domy ani stálí obyvatelé. Při obnovených poutích proto lidé často nocují přímo v kostele nebo pod stany v jeho blízkosti.

Každé léto přijíždějí do Skoků desítky dobrovolníků z Česka i zahraničí, kteří pomáhají s údržbou areálu. V opraveném presbytáři se zase objevily květiny a lavice, a bohoslužby tam doprovází hudba. Vedle církevních poutí se v kostele pořádají i koncerty a výstavy, aby místo přilákalo co nejvíce návštěvníků. V červenci 2017 slavil poutní kostel 300 let od svého založení, a u té příležitosti se uskutečnila celá série slavností.

Do Skoků přijeli rodáci ze zaniklých vsí žlutické farnosti, místní mládež uspořádala malý filmový festival a na konci června prošla krajem velká pěší pouť po Skokovské stezce. Po třech dnech putování přicházeli poutníci do cíle při tzv. Noci světel - večerní vigilii, při níž temný kostel rozzářily stovky svící. Tam, kde ještě před dvaceti lety panovalo ticho a prázdnota, se tak alespoň na jednu noc v roce opět objevily světlo, zpěv a společná modlitba.

Skoky jsou dnes oficiálně pouze neobydlenou částí města Žlutice. Na mapě je však označené místo stále jako „poutní areál“. Kostel Navštívení Panny Marie se totiž navzdory všemu zkáze ubránil. Zůstává stát vysoko nad přehradou a jeho dvě věže jsou viditelné zdaleka - jako poslední svědek dávné vesnice.

Lidé se sem znovu vracejí. Po desítkách let, kdy poutní místo vypadalo mrtvé, do Skoků opět směřují kroky poutníků.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_Nav%C5%A1t%C3%ADven%C3%AD_Panny_Marie_(Skoky)

https://www.skoky.eu/

https://www.idnes.cz/karlovy-vary/zpravy/serial-zanikla-mista-kostel-skoky-u-zlutic.A170624_2334881_vary-zpravy_ba

https://www.novinky.cz/clanek/vase-zpravy-poutni-misto-skoky-prezilo-svou-smrt-a-vraci-se-do-zivota-40195405

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/skoky-na-karlovarsku-zlodej-se-zranil-pri-kradezi-v-kostele-187794

https://strednicechy.rozhlas.cz/poutni-misto-u-zlutic-temer-upadlo-v-zapomneni-pred-valkou-do-skoku-mirily-9184348

https://pamatkovykatalog.cz/kostel-navstiveni-panny-marie-19233135