Článek
Vzhledem ke svému věku si také dovolím zavzpomínat. Bylo mi dvanáct let, když přišla ta doba „sametová“.
Chodila jsem do šesté třídy základní školy. Učily jsme se ruský jazyk a jména členů vlády. Něco málo i o cizích zemích, o kterých jsme věděli, že se tam nikdy nedostaneme. Chodby školy zdobily dětské výkresy a evoluce dle Darwina.
Pak jsme se dozvěděli, že někde v Praze se demonstrovalo. Vůbec jsme neměli tušení, co to znamená, občas se objevila nějaká informace ve večerních zprávách a z chování dospělých mi začal přecházet mráz po zádech. Byla to síla zažívat tu dobu, kdy se na školních chodbách šeptem šířily podivné řeči a nikdo nevěděl, co přinese zítřek.
Časem se to nějak zklidnilo, usadilo, a to, co následovalo, šlo mimo mě. Termín „disident“, písně a filmy z trezoru, Charta 77, to byly pro mě nové, ale nicneříkající pojmy.
Začaly se používat čím dál víc, každý o nich mluvil, noviny jich byly plné a odkudsi, ze zapomnění se vynořili zpěváci, které měla moje, už mrtvá maminka, vylepené ve svém pokoji. Proč ti lidé nemohli dvacet let veřejně vystupovat mi nikdo nevysvětlil.
Uběhly Vánoce a přišlo jaro. Teprve tehdy jsem si opět začala uvědomovat, že se něco děje. Spolužáci již neřešili Prvomájový průvod, na který se vždy připravovali dlouho dopředu.
Mně se to samozřejmě netýkalo, protože postižená holka přece do průvodu nepatří.
K jiskrám ani do pionýra mě díky mému hendikepu nevzali, a tak debaty spolužáků, jak zavázat pionýrský šátek a kam si vzít modrou košili šly mimo mě.
Zkrátka nikdy nebyl žádný průvod, ba ani vlaječky zapíchnuté do květináčů za okny jsme neměli. Bratra a mě vychovávala babička., která na takové zbytečnosti neměla čas a později už ani sílu.
Ve škole jsem poprvé slyšela něco o Bohu, který nás stvořil a díky novým osnovám zmizeli ze školní chodby neandrtálci. Změnil se obraz prezidenta a jedna z učitelek poznamenala, že ho ještě po nějakou dobu uschováme a nevyhodíme. Nikdy neříkej nikdy a zichr je zichr.
V těch nových školních osnovách byl chaos, hlavně pro pedagogy. Dějepis se začal přepisovat, z občanské nauky se stala hodiny plkání o tom, co kdo dělá po škole. Ruský jazyk se přestal vyučovat úplně a známku na konci školního roku dostali všichni. Shodou okolností stejnou, jakou byli klasifikováni v prvním pololetí.
O letních prázdninách začali spolužáci jezdit s rodiči do zahraničí, většinou do blízkého Rakouska a vraceli se plni nových zážitků. Některé byly až neuvěřitelné.
Nevím, co by na nové poměry řekl dědeček, který zemřel rok před tím. A babička šla vrátit stranickou legitimaci s tím, že stejně jen platila příspěvky.
Nový školní rok začal tím, že nás ve třídách opět rozdělili. Vznikla třída „chytrých děti“ a těch druhých. My, „ti průměrní“, bychom je údajně zdržovali a bránili jim v procesu vzdělávání.
V obchodech se objevovalo zahraniční zboží. Všechno převážně z plastu, barevné, voňavé a načančané. V televizi začaly reklamy na věci denní potřeby, které by člověk stejně koupil i bez reklamy. Některé byly dost hloupé, jiné ještě blbější. Život se podřizoval televizním programům a začalo se fungovat i myslet podle to, co zrovna říkali.
Časem s velkou slávou sundali i ostnaté dráty, které obklopovaly oblast, ve které jsem do té doby vyrůstala. Slovo bylo skloňováno ve všech pádech pořád a pořád dokola. Člověk mohl jít, kam chtěl, a nepotřeboval na to povolení. Což nadchlo převážně houbaře a z dříve zakázaného pohraničního pásma nosili koše plné hub.
Z obce se vytratilo pár místních rodin, které k nám byly údajně přesunuty ze severní Čech na nátlak režimu. A přistěhovali se noví, kteří za socialismu emigrovali na západ. Lidé začali ve velkém podnikat a objevovali nové zvyky a tradice. To mi nikdy nešlo na rozum. Myslela jsem si, že tradice a zvyky buď jsou nebo nejsou. Když se zavede nějaký nový zvyk, tak to není zvyk, ale novota. Zvykem se stane až po mnoha letech. Ale nemusím všemu rozumět.
