Článek
Byl to tak zvaný „branný den“. Den, kdy si vyzvedávám důchod, a jediný den v měsíci, kdy si udělám radost koupí nějaké drobnosti. Někdy zajdu na oběd nebo navštívím nějakou kulturní akci.
Shodou okolností mě v ten den volal kamarád. Že jsme se dlouho neviděli a co si zajít někam sednout. Co třeba FastFood.
Proč ne, nikdy jsem tam nebyla a za hodinu jsme se sešli. Pomohl mně vyndat vozík z auta a odvezl do uvedeného podniku. Během jídla jsme mluvili o všem možném i nemožné, dokud se upřeně nezadíval z okna.
Po chvilce mlčení ukázal rukou a řekl: „Tam na tom místě pověsili Kozinu. Víš, koho myslím?“
To jméno si pamatuje snad každý, kdo chodil do školy. Včetně jeho okřídlené věty: „Lomikare, Lomikare, do roka a do dne atd“. Snažila jsem si vybavit všechno, co zbylo ze školní látky, ale o moc víc toho nebylo. Po návratu domů jsem sedla k počítači a snažila se tak dohnat to, co jsme se buď neučili, nebo jsem dávno zapomněla.
Vlastně se ani nejmenoval Kozina, ale Jan Sladký. Protože bydlel na statku, kde se říkalo „u Kozinů“, stalo se mu označení bydliště jeho druhým a známějším jménem.
Nebyl to žádný rebel nebo vzbouřenec, ale poslušný poddaný jeho vrchnosti hraběte Wolfa Maxmiliána Lammingera svobodného pána z Albenreuthu, kterému Chodsko patřilo. K „chodské rebélii“, která žádnou rebéliív podstatě nebyla se dostal jako slepý k houslím. Krvavé selské bouře se odehrávaly jinde.
Hrabě Lamminger byl právník, všemi mastmi mazaný, bezskrupulózní majitel panství, který znal veškeré právní kličky a podvůdky. Takže když se deputace Chodů pokusila vymoci svá starodávná práva, ohledně úlev na robotě, těžby dřeva a podobně, Lamminger se s nimi pustil do soudní pře, kterou vesničané nemohli vyhrát.
Dovolání k císaři s prosebnou suplikou sestavil Chody zaplacený notář, který v naději na slušnou odměnu ze soudních tahanic Chodům zamlčel, že práva, kterých se chtějí dovolávat jsou dávno zrušená. Neplatná. Takže deputace u císaře vypadala jako spolek vesnických darmošlapů a remcalů. Takže jim vídeňská císařská kancelář uložila „perpetumsilencium“, tedy věčné mlčení, pokud jde o jejich kauzu. Prostě hotovo, vyřízeno, zapomeňte.
Jenže věčným mlčením to neskončilo a následovala druhá deputace k císaři, který se už naštval. Nejen že neuposlechli jeho prvního rozhodnutí, ale znovu se snaží o jakési výhody. Teď už byl proti Chodům zaujatý a celou akci vnímal jako pokus o podvod. Potvrdil povinnost Chodů jako poddaných vykonávat robotu a další závazky plynoucí z poddanství.
Jejich zástupci byli pozváni na trhanovský zámek, kde jim bylo rozhodnutí císaře přečteno. Ze shromážděných Chodů vystoupil Jan Sladký Kozina a prohlásil, že císař jim privilegia a svobody ponechal a nevěří že list, který jim byl přečten je pravý. I nadále odmítli robotovat.
Co nešlo v Trhanově, musí jít v Praze, myslel si Lamminger a Chodové byli pozváni do Prahy, kde měli složit slib poslušnosti své vrchnosti. Na to hrabě slíbil, že nebude nakládat na poddané více povinností, než dovoloval robotní patent. Pokud by zástupci odmítli, bude na Chodsko vysláno vojsko.
Tři zástupci Chodů měli odjet domů a seznámit se situací všechny obce. Že spor prohráli a přinést zpět do Prahy slib všech obcí o poslušnosti vrchnosti.
Vyslanci v Praze odmítli bez vědomí chodských obcí přísahat věrnost Lamminrenovi, proto byli zatčeni a uvězněni na novoměstské radnici.
Vyslané vojsko sice narazilo na odpor asi čtyř set sedláků, se kterými si ale rychle poradili. Stačil jeden výstřel do vzduchu a postupně se vzdaly všechny vesnice. Povstání bylo zlikvidováno ve dvanácti dnech pouze jedním výstřelem pánu Bohu do oken.
Sedmnáctého července 1693 byli pozváni do Trhanova zástupci všech chodských vsí, kde uznali svou vinu a složili Lammingerovi slib poslušnosti a roboty, podle robotního patentu.
Nad uvězněnými vyslanci se dlouho vznášel přísný trest, který požadoval Lamminger. Tedy tři tresty smrti a pro ostatní mnoho let nucených prací. Milostí císaře byl návrh zmírněn a popravený pro výstrahu mě být jen jeden.
Původně jím měl být Kryštof Hrubý, který ale ve vězení zemřel. Jako náhradník byl vybrán Jan Sladký Kozina. 28. listopadu 1695 byl oběšen v Plzni mistrem popravčím Bartolomějem Kvíčalou. Popravě muselo přihlížet šedesát šest mužů a sto šedesát tři hochů z Chodska.
Zvon s názvem Salus, který doprovázel odsouzeného na místo popravčí visí dodnes nad radničním vchodem. Plzeňské popraviště se nacházelo na území dnešního pivovaru Prazdroj asi 110 metrů severně od vodárenské věže.
Ostatky byly popravčím sebrány22. ledna 1697 společně s kostmi jiného popraveného Izáka Jákoba. Ten byl pověšen dva měsíce po Kozinovi v lednu 1696. Podle tehdejšího zvyku byly zahrabány pod šibenicí.
Vyprávění o tajné výpravě sedláků, kteří tělo sňali a pochovali na hřbitově u sv. Jiří, je jen jedna z mnoha smyšlených báchorek, které se časem kolem příběhu nešťastného Koziny objevily.
Zdroje:
https://www.denik.cz/z_domova/dnes-uplynulo-320-let-od-popravy-j-s-koziny-20151127-us1f.html
https://zoom.iprima.cz/historie/jan-sladky-kozina-poprava
https://plzensky.denik.cz/zpravy_region/plzen-jan-sladky-kozina-poprava-vyroci-chodsko-rebelie-lomikar.html
https://www.lovecpokladu.cz/home/28-11-1695-byl-popraven-jan-sladky-kozina-8315
