Článek
Klatovy, brána Šumavy a mumie pod jezuitským chrámem
Byl to všední pracovní den mírně pošmourný, později deštivý. Seděli jsme s panem ředitelem naproti sobě v kanceláři a řešili běžnou agendu spojenou s naší finanční činnosti. Ptám se komu ještě zavolat, s kým domluvit schůzku. Dostanu pár čísel a volám. Hned první telefonát je úspěšný.
Na druhém konci to zvedl ředitel jistě pojišťovny. Vysvětlím mu, kdo jsem, proč volám a vzhledem k tomu, že je volaný v dobré náladě schůzka je domluvená. Když to po chvilce oznámím šéfovi, řekl, že když jsem to vyjednala, pojedu také.
Najednou mě bylo úplně jedno, jestli venku svítí sluníčko nebo padají trakaře. Wau, konečně blíž poznám město, o kterém jsem do teď jen slýchala a přes které jsem jenom projížděla směr Šumava-Prášily. Jak já se těšila!
Vy, co mě znáte víte, že i přes to, jak to mám se zdravotním stavem komplikované, miluji cestování a poznávání zajímavých míst. Návštěvou Klatov jsem byla nadšená. Samozřejmě kromě jednání, které dopadlo výborně, návštěvy jezuitského chrámu a několika dalších zajímavých míst jsem si pochutnala i na báječném poháru jahod se šlehačkou.
Klatovy založil král Přemysl Otakar II. a největší rozkvět zažilo za vlády Lucemburků. Původně německé obyvatelstvo bylo postupně nahrazováno českým a po většinu staletí žily tyto dvě jazykové a kulturní komunity v příkladném sousedství.
V husitských dobách to bylo město husitské, ale po bitvě u Lipan se postavilo za krále Jiřího z Poděbrad.
Bílá hora znamenala i pro Klatovy tvrdou rekatolizaci. Jezuité přišli v roce 1636 a velice brzy stál v centru města barokní kostel a řádová kolej se seminářem. Neměli to však v Klatovech jednoduché. Většina měšťanů byli protestanti a když sem zástupci místní šlechty pozvali jezuity, měšťanům se to logicky nelíbilo.
Problémem byla i samotná stavba jezuitského kostela mezi lety 1656 a 1676. V místě vybraném architekty stály nejhonosnější klatovské domy, tehdejšího rychtáře Daniela Korálka. Jenže ten měl po Bílé hoře „utrum“ a jeho majetek získal jako válečnou kořist nizozemsko-španělský generál don Martin de Hoeff-Huerta. Ten domy prodal, některé daroval jezuitům ke zboření, aby se na uvolněném prostranství mohlo začít stavět. Od počátku stavěli Jezuité kostel s tím, že se v kryptách budou pohřbívat lidé.
Nový rozkvět města začal v roce 1685 se Klatovy staly vyhledávaným poutním místem.
Kromě jezuitů zde mají svůj kostel i dominikáni, zasvěcený svatému Vavřinci. Historické centrum města stále na několika místech obepínají kamenné hradby, nejzachovalejší jsou dvě kruhové bašty na východní straně města.
Na hlavním náměstí lze nalézt i barokní lékárnu „U Bílého jednorožce“, v níž je dnes muzeum dokumentující vývoj lékárnictví od roku 1776 až do roku 1966, kdy samotná lékárna ukončila svoji činnost.
Protože mě zajímá historie troufám si tvrdit, že největším tahákem města jsou katakomby pod jezuitským kostelem a mumie.
Krypty, které ukrývají tři desítky mumií byly vybudované ve druhé polovině 17. století jako součást kostela. Od počátku sloužily jako pohřebiště pro členy jezuitského řádu, zároveň se ale v katakombách pohřbívali i ti, kteří řádu pomáhali, tedy i šlechta nebo měšťané. Postupně bylo v katakombách uloženo dvě stě těl až do roku 1784, kdy císař Josef II. zakázal pohřbívání v kryptách.
Protože důmyslný systém větrání udržoval po dlouhou dobu ideální prostředí, uložená těla vypadala velmi dlouho zachovale. Bohužel během opravy střechy kostela ve třicátých letech minulého století došlo k poškození celého systému a sto čtyřicet mumifikovaných těl bylo nenávratně zničeno. V současné době je tak k vidění pouze třicet mumií.
Záznamy uvádí, že se pohřbená těla vysušila za pouhé tři měsíce. Důmyslný systém odvětrávání tomu nepochybně pomohl. Těla zde byla pohřbena do otevřených rakví na dubové hobliny a obložila se chmelem, ten zase bránil šíření plísní a bakterií. Pohřbívali se tu ovšem nejen jezuité a jejich významní podporovatelé a příznivci.
Klatovy samozřejmě nejsou jen katakomby a mumie. Ale prohlídku dalších městských zajímavostí si nechám na další návštěvu tohoto kouzelného města.
Zdroje:
