Článek
Je to už hodně let, i když mně to připadá, jakoby se to stalo nedávno. Byl začátek devadesátých let a když jsem přinesla nákup i poštu, větší část toho tvořily letáky s reklamou. Jedním z mnoha druhů zboží byly i „zájezdy“. Jízdné symbolické a člověk, který se dřív nikam nedostal, najednou mohl vidět kus světa. Minimálně střední Evropy. U nás na jihu Čech byl největší zájem o zájezdy do sousedního Rakouska.
Věděli jsme sice, že každá mince má dvě strany, ale okouzleni možností cestování s nabídkou „úžasně výhodných nákupů“ většina účastníků takových zájezdů uvedené přísloví pustila z hlavy. Ono výhodné zboží bylo všechno možné, od nádobí s doživotní zárukou, přes deky z pravého merina až po vysavače, co vysají i neviditelné roztoče, kteří se ještě nenarodili, ale už ohrožují naše zdraví. Na prodejních akcích byli prodejci tak hodní, že dokonce umožnili zblblým nakupujícím vytvořit i splátkový kalendář.
Protože jsem dosud znala jen cestování po nemocnicích, kam mě přivezli a po třech nebo i šesti měsících zase odvezli, toužila jsem po cestování ze všeho nejvíc. Byla to pro mě, těžce zdravotně postiženou, konečně ona vytoužená svoboda. Vyjet ven z okresu, vidět něco jiného, sbírat zážitky jako jiní sbírají známky. A hlavně být na chvíli pryč z domu, který nikdy nebyl mým domovem.
Na jednom z oněch letáků byla nabídka zájezdu na Zelenou Horu u Žďáru nad Sázavou. Nikdo z mého okolí o takové hoře nikdy neslyšel a internet ještě nebyl. Samozřejmě i tento výlet byl podřízen prodejní akci, která se mě ovšem netýkala. Nabídka byla nejen nevýhodná, ale i nevhodná, jak z finančních, tak i rodinných důvodů.
V autobuse mě vždy bývalo slabo od žaludku, i když jsem měla vždy po ruce Kinedryl, ale když jsem plna očekávání z věcí nových a neznámých, tak i ta nevolnost postupně odezní.
Po cestě jsem musela vyslechnout světácké řeči ostatních spolucestujících, kteří evidentně nejeli na takový zájezd poprvé.
Co kde nakoupili, jak výhodně a jak dlouho to ještě budou splácet. Když jsme dojeli na místo, všichni se hrnuli ven, já samozřejmě jako vždy poslední, aby mě někdo nesrazil ze schodů. Takže než jsem došla o holích ke skupině, které mladá průvodkyně sdělovala nějaké informace o místě, zaslechla jsem jen konec.
Bylo to o jakémsi staviteli, který postavil nejen tento kostel ale mnohé další. Jeho život asi nebyl jednoduchý, protože se brzy po jeho smrti začaly rojit pověsti o spojení s ďáblem. Bez jeho pomoci by přece nedokázal postavit tolik krásných a zvláštních staveb po celých Čechách i Moravě. Jmenoval se Jan Blažej Aichel a později ke svému jménu připojil ještě jedno jméno, pod kterým je známý dodnes - Santini.
Vyučil se sice u svého otce kameníkem, ale protože se narodil s částí těla ochrnutou a byl částečně i chromý, nemohl kamenické řemeslo vykonávat. Vstoupil do učení k jistému architektovi a po složení zkoušek absolvoval cestu po Evropě. Říkalo se tomu „na zkušenou“.
V Římě se seznámil s architektem Borominim jehož myšlenkové pochody i styl přejal. Po návratu do Čech byla jeho první zakázka stavba konventu cisterciáckého kláštera ve Zbraslavi. Zadavatelé museli být s jeho prací nadmíru spokojeni, protože ve svých pětadvaceti letech se stal stavbyvedoucím kostela Nanebevzetí P. Marie a sv. Jana Křtitele v Sedlci u Kutné Hory.
V profesním životě se mu dařilo přenáramně, v osobním už to tak slavné nebylo. Oženil se s Veronikou Schröderovu, se kterou měl čtyři děti. Tři synové zemřeli na souchotiny ještě jako děti, dospělosti se dožila jen dcera Anna Veronika.
Po smrti manželky se oženil se šlechtičnou Antonií Ignacií Chřepickou z Modliškovic. Byl povýšen do šlechtického stavu a měli spolu dceru a syna, kterého si už neužil. Zemřel v roce jeho narození 7. prosince 1723. Pochovaný byl na dnes už neexistujícím hřbitově v dnešní Šporkově ulici v Praze.
Kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře je patrně nejvýznačnějším dílem barokní gotiky a architekta Santiniho. V roce 1720 otevřel žďárský opat hrob Jana Nepomuckého a rozhodl se na tom místě postavit kostel. Chrám byl za dva roky hotový a vysvěcený 27. září 1722.
Snaha Santiniho byla skloubit gotické prvky z doby, v níž žil světec, s prvky baroka, ve které žil architekt. Za použití geometrie kruhu s opakováním čísla pět odkazuje na pět hvězd, které se objevily nad tělem umučeného Jana. Ostatně používání číslic jako ikonografického významu bylo pro Santiniho typické.
Po obvodu kostela je pět hrotitých kaplí s trojúhelníkovým půdorysem a pět kaplí oválných. Tři podlaží jsou opět vyjádření symboliky číslovky tři. Zvláštním způsobem pracoval se světlem. Nazval ho „sakrálním“ jako projev boží přítomnosti.
Santini pojal výstavbu celého chrámu jako relikviář, ve kterém bude uložen jazyk svatého Jana Nepomuckého. Světcův jazyk je také vyobrazen na vrcholu klenby centrálního prostoru. Na hlavním oltáři nesou tři andělé kouli, která představuje nebeskou klenbu ozdobenou pěti hvězdami a postavou světce.
I okolí chrámu nese Santiniho rukopis. Pět pětiúhelných kaplí a pět bran na jejichž střechách bylo pět pilonů. Byly to útulky pro poutníky, kteří po dostavění chrámu začali proudit v hojném počtu.
Dnešní poutníci, kteří přijíždějí autobusy a auty z celé republiky i zahraničí už nic takového nepotřebují. Většina zájezdů přijede a po krátké prohlídce opět odjede, aby navštívili další zajímavá místa s církevní tématikou, nebo s prodejními akcemi předraženého a nepotřebného šuntu.
Zdroje:
