„My jsme přišli prospět zdraví, ne se nakazit,“ naštvalo mě v solné jeskyni

Solná jeskyně je místem, kde se dá relaxovat i prospět svému zdraví. Pokud jde primárně o ten relax, stačí zvolit hodiny určené výhradně dospělým, nikoliv dětem. Pokud chcete prospět svému zdraví, narovinu říkám, že z mých zkušeností to není úplně ideální místo. Ne že bych nevěřila účinkům daného prostředí, ale problém je v lidech.

Je celkem normální věc, že když máme nudli u nosu nebo každou chvíli chrchláme své bacily, tak raději zůstaneme doma. Že jsme v rámci možností odpovědní a nechceme nakazit druhé. Takhle nějak by to samozřejmě fungovalo v ideálním světě, ve kterém ale nežijeme. Pochopím, že lidé nějak potřebují dostat se k lékaři, do lékáren, na nákupy, a tak i nemocní vylezou ven.

Ale co nepochopím, je to, že jsou schopni se svou nemocí vyrazit do práce nebo dát dítě do školky. A co hůř, jsou schopni nemocní vyrazit do solné jeskyně. A proč tam vyrážejí? Protože v solné jeskyni léčí to, s čím mají být doma.

Solné jeskyně jsou fajn místem, které může prospět zdraví. My tam s dětmi chodíme nejenom z preventivních důvodů, ale také, abychom takzvaně doléčili předchozí zdravotní problémy. Jednoduše řečeno, pokud lékař určí, že již nejsme nakažliví a můžeme se věnovat běžnému dennímu režimu, vyrazíme i do solné jeskyně. I přesto, že si jednou za dvě hodiny odkašleme a několikrát za den se vysmrkáme. To už není nakažlivý kašel ani rýma, ale dojezd nemoci, kterou doléčíme díky působení soli.

Těžko tam ale dosáhneme svého cíle, když se najednou pohybujeme v kolektivu bacilonosičů. Děti, kterým teče z nosu viditelně zelená rýma, ratolesti, které nevydrží deset minut bez kašle, prostřednictvím kterého se šíří kapénky do celého prostoru jeskyně. Tohle má prospět našemu zdraví? Ne, tohle je cesta, jak znovu ulehnout do postele.

„My jsme přišli prospět zdraví, ne se od vás nakazit,“ naštve mě pokaždé, když vidím někoho viditelně nemocného. Řeknu to jemu, řeknu to provozovateli daného místa. A víte, co se stane? Vůbec nic. Všem je to úplně jedno. Bezohlednost ostatních rodičů, touha po penězích provozovatelů – to je, dámy a pánové, oč tu běží. Jediná možnost, jak se tomuto vyvarovat, je vytvořit si vlastní komunitu, se kterou si jeskyni pronajmeme sami pro sebe. Ale to je natolik komplikované, že se mi do toho prostě nechce. A dát přes tisíc korun za jednu hodinu soukromého relaxu je oproti běžné dvoustovce prostě dost.

Je to de facto stejné jako když dáváme dítě do školky. Žádné infekční nemoci, žádné stavy spojené s teplotou. A realita? Všem je to jedno. Já pevně doufám, že se solné jeskyně nepromění v místa, kam si místo toho dojdeme pro nákazu, když se nám zrovna nebude chtít jít do práce a rádi bychom si poleželi týden doma s nařízeným klidem na lůžku. Za všechny zodpovědné rodiče apeluji na ty druhé: buďte jako my. Díky!