Koupila jsem přes charitu dárek a pak brečela. Ale vzteky

Dělám to tak každý rok. Zajdu do pobočky místní charity a poptám se na seznam dárků pro potřebné. Znáte to – na světě je spousta osamělých lidí nebo těch, kteří z důchodu vyjdou jen tak tak. Tak proč jim neudělat radost? Letos jsem ale pěkně šlápla vedle.

Vždycky jsem kupovala menší dárky – tak do 1 000 Kč, protože jsme prostě na víc neměli. Ale letos jsme na tom jako rodina konečně trochu lépe, takže když jsem v seznamu přání viděla i ortopedickou matraci, neváhala jsem. Sama vím, jak hodně dokáže tahle zdánlivá maličkost pomoct. Opsala jsem si zadané rozměry postele, na internetu vybrala vhodný kousek a nechala ho na charitu poslat.

A když se o pár dní později objevila na Facebooku fotografie spokojené obdarované paní, měla jsem radost. Tedy na chvíli – pak jsem si paní pořádně prohlédla. A došlo mi, že ji znám. Potkaly jsme se párkrát na zájezdech po okolí, ale z jejího vyprávění vím, že několikrát do roka bývá i v zahraničí. Má se dobře, rodina jí pomáhá a pokud tedy tu matraci tak nutně potřebuje, mohla si ji prostě koupit. Jako upřímně – naštvalo mě to. A to tím spíše, že mě letos už napálil i prodavač jmelí, a zašla jsem to na pobočku zkonzultovat.

Paní na charitě se hodně podivovala, když jsem jí o tom řekla a podpořila to i profilem paní na Facebooku, kde si všechny svoje zážitky sdílí (taktně jsem pomlčela o tom, že stejně snadno jako já by ho našel kdokoli, kdo by trochu chtěl). Byla překvapená, dokonce zavolala i vedoucí, ale vlastně se nic nevyřešilo. „My to u lidí nad 65 let neprověřujeme, prostě je napíšeme do seznamu,“ vysvětlila mi její nadřízená. Prý je to na osobní zodpovědnosti těch lidí, jestli se budou vydávat za nemajetné a bez pomoci rodiny.

Namítla jsem, že by to asi chtělo změnit pravidla, ale na to jen pokrčily rameny. „Kdybych to věděla, mohla bych koupit dárky jiným, kteří to potřebují víc,“ zlobila jsem se. No ale prý s tím nic nenadělají. A já už taky ne. Alespoň jsem požádala o seznam znovu a našla si nenáročné dárky, které byly ještě volné a u kterých bylo vidět, že je lidé opravdu chtějí spíš pro potěšení.

Bylo tam domácí cukroví, pelíšek a obleček pro jorkšíra a vánoční likér s požadavkem na ručně vyráběné vánoční přání. Tyhle tři jsem si vybrala, splnila je a o pár dní později mi fotografie obdarovaných udělaly velkou radost. Tentokrát tu opravdovou. Ale ta matrace, a hlavně to sobectví, které se skrývá za ní, mi bude v žaludku ležet ještě hodně dlouho.