Článek
Moje prababička byla takovou tou hodnou bělovlasou paní z pohádek. Nikdy jsem neslyšela, že by se s někým pohádala, ale přitom měla takovou autoritu, že ji i její milované slepičky vždycky poslouchaly na slovo (a když byla na dvoře, každý kohout se ke krmení vždycky plížil jako poslední). Měli jsme ji rádi všichni. A když už se pro svůj pokročilý věk nemohla sama o sebe postarat, vzali jsme ji k sobě domů.
Babi, musíš počkat do večera, prostě musíš
Prababi věděla, že jí moc času nezbývá. Prý to na sobě poznáte. Já nevím, říká se to. A naše babi (protože jinak jsme jí nikdy neřekli) chtěla, abychom to věděli také – prý abychom potom tak neplakali. Mně bylo tehdy osm, ale pamatuju si to moc dobře. Pořád říkala, že se Vánoc už možná nedožije, ale že si tím určitě nemáme kazit svátky, že to tak má být. Pořád jsme jí to rozmlouvali, ale bylo na ní vidět, jak schází.
Shodou okolností u nás byla na Vánoce i moje čtyřletá sestřenka, která si naštěstí nic z té prazvláštní atmosféry okolo neuvědomovala. Pamatuju si, jak dva dny před Štědrým dnem za naší babi přišla a povídá: „Babi, já vím, že jsi už velká a Ježíšek ti nic nepřinese. Ale nebuď smutná, já tě zachráním. Už mám velkou mašli.“ Babi jí řekla, že se na dárek moc těší, že je její zlatíčko a že si dárek pod stromečkem určitě rozbalí.
A slib dodržela…
Na Štědrý večer tu s námi ještě opravdu byla. Vybalili jsme si dárky a vypadalo to, že opravdu ožila. Balíček od sestřenky šlo poznat jednoduše – měl tu největší papírovou mašli, jakou jsme kdy viděli. A v něm byl schovaný velký obrázek se spoustou namalovaných květin – naše babi totiž svoji zahradu milovala a mrzelo ji, že ji už na jaře neuvidí, jak říkala.
Podívali jsme se ještě na pohádku a pak se šlo spát. Nikdo z nás ani nenapadlo, že babi vidíme naposled. Našli jsme ji ráno – tedy našla ji moje maminka. Nejdřív jsem nechápala, proč najednou začala plakat, ale když táta zavřel dveře do pokoje a zakázal nám chodit dovnitř, pochopila jsem. Jenže já se tam nakonec přece jen prosmýkla. Říká se, že smrt není krásná. Jenže já od té doby vím, že je. Pamatuju si babi, jak ležela na zádech, obrázek s květinami si tiskla k hrudi a krásně se usmívala.
Tak si to pamatuju a dodnes to pro mě není nijak smutná vzpomínka. Od rodičů jsem pak někdy slýchala, že mají díky tomu už navždy zkažené Vánoce, ale já to tak nevnímám. Babi odešla tak, jak chtěla, a myslím, že i kdy chtěla. Odešla šťastná a tam, kde jí bylo dobře. Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych jednou skončit také tak… Jen možná bez příliš horlivých příbuzných, se kterými jsme si potom také zažili svoje.
