Článek
V minulém článku jsem vzpomínala na naši babi, kterou jsme měli všichni moc rádi. Bohužel nám toho po ní moc nezbylo. Do jejího bytu totiž po její smrti vtrhlo hladové příbuzenstvo (promiňte mi ten výraz) a nenechalo tam kámen na kameni. Vlastně dodnes nevím, kde vzali klíče, když babi byla dlouhodobě u nás, ale to už asi nevyřeším – moji rodiče se o tom bavit nechtějí.
Jen mě bolí, když to vidím
Moje maminka například dodnes nechce chodit na návštěvu k jedné tetě, protože ta si (krom jiného) odnesla tenkrát i babiččin servis s lístky růží. „Já se na to nemůžu dívat. Vždyť ona k ní neměla vůbec žádný vztah, ale její nejoblíbenější servis si klidně odnesla,“ komentuje vždycky maminka každou takovou zdvořilostní návštěvu.
Mě se sestrou víc mrzely pohádkové knížky, které jsme u babi měly a ze kterých nám ráda četla, dokud ještě mohla. Nejraději jsme měly jednu sbírku pohádek – ale i ta záhadně zmizela. Dodnes nevíme, kdo ji má. Sestra se však pár let zpátky postarala o něco neuvěřitelného. Likvidovala pozůstalost u jednoho zemřelého pána a příbuzní jí tehdy řekli, že vše, co je v domě, se má vyhodit, že o nic nestojí. Právě mezi starými knížkami našla sestra ne jeden, ale hned dva výtisky přesně těch pohádek, které jsme tak dlouho sháněly a nemohly sehnat.
Nepochlubila se tím – ale dala mi to jako překvapení k Vánocům. Klidně tady můžu odpřisáhnout, že hezčí dárek jsem asi nikdy nedostala. Byla to přesně taková knížka, jakou jsem si ji pamatovala. Dokonce i stejně voněla a byla bych přísahala, že měla i stejně ohnuté stránky.
Svého největšího pokladu jsem se vzdala
Jenže následující rok nám už tak milé překvapení přinést neměl. Sestra si knížku odvezla s sebou na chatu, kde ji pravidelně četla – nejlépe uprostřed rozkvetlé zahrady, tak, jak to dělávala i babi. Její chatu však jednoho večera zachvátil požár. Sestře ani její rodině se nic nestalo, ovšem shořelo naprosto všechno – včetně oné knížky.
Věděla jsem, jak smutná z toho je, a zkoušela jsem tu knížku sehnat ještě jednou, ale nepovedlo se mi to. Nakonec jsem na to tedy šla jinak. Tu svou jsem zdigitalizovala – a sestře dala tu původní. Věděla jsem, že má přece jen k papíru trochu vřelejší vztah než já. A aby toho nebylo málo, obešla jsem rodinu a udělala kopie všech fotografií babi, které jsem našla. Některé z nich jsem doteď ani neznala. A tohle všechno jsem dala sestře.
Asi nemusím popisovat, jak velkou z toho měla radost. A vůbec jí vlastně nevadilo, že přesně po roce dostala ten samý dárek, který mi před rokem dala ona. A já vím, že jsem udělala dobře. Ten výraz v jejích očích totiž nikdy nezapomenu.
