Článek
Dneska tu mám jedno maličké psaní pro šotouše. Mám totiž takovou roztomilou „úchylku“. Jsem zastánkyní toho, že v Pendolinu prostě vaří dobře, takže jakmile se objeví nové menu, ochutnávám a ochutnávám tak dlouho, až ho ochutnám úplně celé.
Ta dýňová omáčka byla prostě boží
A tak jsem si tuhle objednala i bramborové špalíčky s dýňovou omáčkou pěkně přesypané nivou. „Fuj, moc zdravé,“ notovaly si děti, zatímco jedno z nich debužírovalo klasický, osvědčený kuřízek s brsalátem a druhé starou dobrou svíčkovou. No já, já se pustila do těch noků, teda vlastně bramborových špalíčků. Tedy vlastně – chvíli mi to trvalo.
Objednávali jsme totiž přes palubní portál (nechtělo se nám tlačit přes tři vagony), a holt jsme měli smůlu, že to personálu trochu trvalo. No, trochu – měli jsme 15 minut do výstupu, když objednané položky konečně dorazily. No, než jsem všechno vybalila, rozmíchala kafe a tak podobně, zbylo mi najednou minut deset. Nic moc.
Paní, já se na vás nemůžu dívat
Na přestup jsme to měli jen tak tak, takže vzít si jídlo s sebou nepřicházelo v úvahu. Tak jsme nahodili bagrovací mód a baštili. A že bylo co baštit – já byla se svými knedlíčky a zdravou dýňovkou vážně spokojená. Až moc. Omáčky totiž bylo tolik, že se těmi špalíčky prostě nedala vyjíst.
Co teď? Dojít přes tři vagony pro lžíci bych nestihla a vyhrabat svou cestovní lžičku z batohu taky ne (ležela na ní pěkně poctivá výslužka od babičky, kterou když jednou srovnáte, už ji tam nikdy zase nenarovnáte – je proto nezbytně nutné ji vyndat vždy až doma). Tak jsem to vzdala – omáčku jsem pěkně vyblízala za pomoci nože, bez klasického otření o vidličku.
A to jsem neměla dělat. Sotva jsem nůž strčila potřetí do pusy, už u mě stála paní. Taková starší, dobře oblečená – ani nevím, odkud se vynořila. „Paní, já se na vás nemůžu dívat, nůž se přece do pusy nestrká. To je hrozné.“ Byla jsem jako opařená, tohle jsem ve vlaku vážně nečekala. Syn byl tedy pohotovější než já, holt je to už klacek skoro dospělý, znáte to. „A proč koukáte mojí mamce do talíře? To je taky neslušný,“ bafnul na oplátku.
Paní se na nás konsternovaně podívala, zavrtěla hlavou a šla. Já rychle dovylízala omáčku, posbírali jsme kufry a šli taky. Ale svatosvatě slibuju, že už to nikdy neudělám a lžičku si pěkně hodím na poutko k pásku pro strýčka Příhodu. Stydím se totiž ještě i teď, jak to píšu. Holt ani ve vlaku se nevyplácí zapomínat na dobré chování.
