Článek
Chci se s vámi podělit o jeden taneční zážitek. Zaplatili si nás v jednom domově seniorů – jako poslední přání jednoho tamějšího pána. Ano, opravdu si lidé mohou jako poslední přání vybrat trio brazilských tanečnic. A vlastně proč ne.
Váhaly jsme, ale…
Chvíli jsme uvažovaly o tom, jestli do toho jít. Koneckonců – víte, jak vypadají kostýmy na sambu, že? Takovou tu karnevalovou – spousta peří, kamínků, flitrů – a jinak skoro nic. Aby ty seniory náhodou nekleplo… Ale nakonec jsme do toho šly.
Vystoupení mělo úspěch – až moc
Osazenstvo bylo nadšené. Ošetřovatelé se totiž rozhodli pojmout to jako kulturní program a otevřeli pro nás tu největší společenskou místnost, co měli. Šťastný oslavenec samozřejmě seděl na čestném místě – a vypadal vážně spokojeně.
U samby není těžké lidi roztleskat – a je úplně jedno, kolik jim je. A ani tohle báječné obecenstvo nebylo výjimkou. Atmosféra úžasná. Jasně, sem určitě zase rády přijdeme, říkaly jsme si.
Pak přišla poslední finální tečka. Focení. Oslavenec stál samozřejmě uprostřed a my okolo. Takovouhle fotku jen tak někdo nemá, věřte mi. Jenže to pravé překvapení přišlo až v šatně. Spolutanečnice Terka (všechna jména měním, znáte mě) se k nám totiž naklonila a zašeptala: „Holky, ten pan Varický je ještě pěkně při chuti. Při focení mi zmáčknul zadek – ale jak. Auvajs.“ Vypadala u toho lehce v šoku, přece jen v takovém prostředí to asi nečekáte.
Nakonec jsme se tomu zasmály. Taky – jaké jiné povyražení tenhle děda tady asi má. Kdo ví, co za štramáka byl, když byl mladý… A celé mě to vedlo i k tomuhle zamyšlení. Umíte si představit, jak byste reagovaly, kdyby vám někdo na ulici sáhnul na zadek? Určitě byste se u toho hezky neusmívaly do objektivu. Letěla by facka, nadávky – nebo by alespoň následoval úprk (každá jsme jiná a internetových hrdinek je plno, znáte to).
Ale v onom domově? Soucit s těmi lidmi nás prostě donutí ignorovat to, co bychom jinak nikdy neodpustily. Je to dobře, nebo ne? Já vlastně dodnes nevím. Pán to z toho měl bezpochyby neuvěřitelný zážitek. Ale moji dobrou kamarádku přitom bral jen jako kus „masa“, ke kterému si může dovolit cokoliv. Kdo ví, možná už byl dementní… No a zase jsme u toho omlouvání seniorů.
Ale dobrý, už jsme se z toho otřepaly a v případě potřeby do toho půjdeme znovu. A pokud se něco stane – zase budeme mlčet. Přece těm starouškům nezkazíme jejich možná poslední povyražení. Úplně správné to asi není, ale já bych na to srdce neměla. Jak to vidíte vy? Nechaly byste se – ano, teď se obracím převážně na dámy? Nebo je pro vás starý chlívák pořád chlívák?
