Článek
„Jsem architekt.“, „Studuji v Praze architekturu.“, „Můj syn je teď na architektuře.“ Slova, která „zní“ ale co se skrývá za nimi?
Jen obyčejná, navoněná bída.
Je obtížné se dostat na výšku na áčko – ať už v Praze, v Brně či Liberci. Prakticky je obtížné, se dostat už jen k přijímacím zkouškám. A faktem je, že studenti těchto škol patří k republikové elitě. Na výšce v Praze (FA ČVUT) jsem potkával opravdu jen chytré jedince. Studium je náročné a projít sítem matematiky, deskriptivy (narýsujte tečnu šroubovice v perspektivě), statiky a jiných se nakonec podaří jen těm zdatným. No, tito studenti jsou zdatní všichni, takže studentská „úmrtnost“ je nízká – cca. 12% za studijní rok. Člověk složí všechny předepsané zápočty, zkoušky, státnice, obhájí diplomovou práci a je docela „nabušený“. Následuje ovšem realita nebo lépe náraz do reality.
Pokud jedinec už při studiu nezapadne do některého ze zavedených ateliérů, kde jako praktikant pracuje za všimné, čeká ho docela drsné rozčarování. Já jsem svou praxi absolvoval v Mnichově a Hamburku. Pracoval jsem tam za byt a stravu, na „cíga“ už to nestačilo. Do Německa se mi hned po škole nechtělo, obeslal jsem ateliéry v olomouckém kraji a následně nastoupil přímo v Olomouci do tříčlenného kolektivu. Práce mne bavila, kolegové byli příjemní, všechno OK až na to finanční ohodnocení. Můj první český plat nestačil na denní dojíždění do krajského města – smutná realita. Logicky jsem nemohl dlouho pokračovat. Následovalo několik dalších pokusů, ovšem se stejnou finanční zápletkou.
Nerad jsem nastoupil do Ateliéru svého otce. Ten obratem propustil své dva tehdejší zapracované zaměstnance a mně přidělil jejich práci. Ne, na otce se nezlobím – byl to rok krize (2012) a bojovali všichni, jak se dalo. Nakonec jsme to spolu s tátou táhli čtyři roky. Poté nastala další, už finální, finanční krize a já dostal padáka taky. Udělal jsem se pro sebe a založil vlastní Studio. Hotovou a vybavenou kancelář jsem otevíral přesně 3. března 2019 a 13. března téhož roku začal Covid-19. Z toho jsem už ani nebyl rozhozený, spíš jsem pobaveně, se zmrzlým úsměvem na rtech, sledoval pohyb pandemie z Číny, pomalu ale jistě, do naší domoviny. I pandemii jsem nakonec finančně ustál, ovšem co byl poslední hřebíček do mé architektonické rakve, byla nekonečná záplava typizovaných projektů rodinných domů, vydávaných v katalozích po stovce za kus.
Projekty novostaveb rodinných domů už nejsou úkoly pro architekta, ale je to úkol pro prodavačku v Tabáku, která musí natáhnout ruku a podat vybraný katalog, kde najdete dvacet, třicet, čtyřicet vyřešených, opakovaných návrhů. Architekti dnes skončili tak jako všichni ševci, když začal podnikat Baťa ve Zlíně.
Co je dnes denní chleba většiny architektů? Rekonstrukce (které v katalogu nenajdete), nějaká občanská vybavenost, sem tam interiér, zkusit soutěž (kam přijde zpravidla 35 návrhů) a pak pro ty nejlepší nějaký bonbónek v podobě např. stanice VRT-ky.
Udržet kancelář se všemi specialisty? Dnes nemožné – obzvláště pokud nesedíte v Praze, Brně či Ostravě. Chtěl bych zmínit i ten druhý hřebíček mé architektonické praxe – česká byrokracie. A to byrokracie na en-tou. Vyplňovat formuláře, shánět vyjádření, které jsou podmíněné zas jinými vyjádřeními. Nekonečné, otravné, neuvěřitelně únavné a nezáživné.
Závěrem můžu napsat, že na architektuře samotné je opravdu nejlepší asi jen to studium architektury. V reálu si člověk nakonec položí otázku, zda mu to všechno za to stojí a ti chytřejší si odpoví, pravděpodobně jako já, a bez uzardění odchází z oboru.
Dává dnes architektura někomu ještě nějaký smysl? Možná uměleckým teoretikům a holubům na střechách. Smutné…
