Článek
Pražské školy nezvládají ukrajinské děti
Situace v pražských základních školách je už neúnosná. Školy mají povinnost přijmout všechny děti až do kapacity budovy. Jsou třídy, kde je více než třetina dětí ukrajinských. Děti mají svojí komunitu, nemají zájem učit se český jazyk, jazyku nerozumí, nedávají pozor v hodině a strhávají třídu. Prospěch jde dolů a není možné s tím nic dělat. Nárok na ukrajinského asistenta vzniká až při deseti procentech těchto dětí se statusem uprchlíka, tato hranice ovšem dosažena není. Nejspíš tedy většina ukrajinských dětí tento status nemá. Některé děti počítají také se svým návratem na Ukrajinu a učení našeho jazyka jim přijde zbytečné. Komunikují mezi sebou. Do běžné výuky jsou zařazováni bez jazykového kurzu, který býval běžný. Ideálním řešením by bylo zřízení speciálních ukrajinských tříd, kde by výuka probíhala s ukrajinským učitelem a tyto třídy by byly určené těm žákům, kteří počítají s návratem do své vlasti.
Veliký problém pociťuje třeba ředitel ZŠ Mezi Školami Petr Kubička. Jeho škola musí každý týden pořádat několik výchovných komisí, protože mentalita cizinců bývá jiná a komunikace náročnější. Cizinci navíc odmítají doporučené postupy práce s dítětem. Pro celou školu je to velice složitá situace, kterou hájí i náměstek ústředního školního inspektora České školní inspekce Karel Kovář, který tvrdí, že zásah ministerstva školství je nezbytný.
I v našem okresním městě máme hodně ukrajinských dětí. Splynuly s davem a začlenily se. Potkávám je často ve skupinkách, jsou to skupiny ovšem smíšené. Stojím na stanici autobusu spolu s šesti děvčaty. Může jim být tak čtrnáct let. Z šesti děvčat se dvě mezi sebou baví česky, ostatní čtyři klábosí ukrajinsky, jsou to stejně stará děvčata, rozumí si a jazyková bariéra mezi nimi padla. Jenže jinak, než by se dalo čekat. Najednou se baví už všechny ukrajinsky, v ukrajinštině štěbetají i ty české slečinky, Ukrajinky je trochu opravují, asi nemají ještě tu nejlepší výslovnost.
O týden později stojím před Penny marketem a čekám na manžela. O zábradlí u vozíků se opírá hlouček dětí z druhého stupně místní základní školy. Tři holky a dva kluci. Ačkoliv jim nevěnuji pozornost, tak k mým uším opět doléhá dvoujazyčný hovor. A najednou přijde výuka, ovšem jiná, než by člověk čekal. Ukrajinští hoši se vytasí s nadávkami v jejich jazyku. Ne, že bych uměla nadávat ukrajinsky, ale přece jen je to podobné ruštině a té jsem se po mnoho let musela zabývat v rámci školní docházky a studia a co by to bylo za studium cizího jazyka, kdyby se student nezajímal i o nějaké to sprosté slovo, že? Asi bych očekávala, že ta česká děvčata naučí své pubertální spolužáky nějaké to pikantní české slovíčko, ale bylo to naopak. Holky opakovaly sprosťárny po klucích a všichni se tomu strašně smáli. Výuka pokračovala dále, holky své ukrajinské nadávky vykřikovaly na procházející zákazníky a měly strašnou radost z toho, jak mohou komukoliv sprostě vynadat a on to vlastně ani nepostřehne. Někdy byl dotyčný mladší a ruština ho nepotkala, někteří ze starších možná nepochytili z jazyka vše, třeba z filmů s titulky na válečná témata jim toho asi hodně uniklo a jiným se už asi všechno vykouřilo dávno z hlavy.
Věřím pražským učitelům. Ukrajinské děti se začlenily dobře. Možná až moc a českým školám ještě zatopí.
Zdroj:
