Článek
Pokud v Řecku v rámci fakultativních výletů jako cizinec pořádáte poznávací okruhy, na ostrovech, na pevnině a vlastně kdekoliv, potřebujete místního, licencí vládnoucího, certifikovaného průvodce. Pokud s vámi v autobuse nesedí, riskujete pokutu, vězení, nebo vyhoštění. Jednou jsem se tímto „zločinem“ provinil i já! A od té chvíle jsem, poučen (!!), absolvoval raději poznávačky s těmito osobami. I když převážná většina z nich se účastnila jen více méně formálně, jako jakýsi dozor ze zákona. Neuměli česky, hosté neuměli řecky, potažmo anglicky. Komunikace nula! Takže každý z nás, českých průvodců, provázel sám, a průvodce dosazeného vezl jen jako medvěda.
Většinou se tito dosazení mezi nás a naše hosty nevměšovali. Opulentně se naobědvali a napojili v taverně, kde jsme měli obvyklou občerstvovací pauzu. A po zbytek výletu líbezně pochrupovali na autobusovém sedadle. Nevím, jak je tomu dnes, ale za tuto selanku, kdy víceméně nedělali nic, si tehdy účtovali 130,- až 150,- €.
Ale ne všichni. Sice vzácně, ale přece, se tu a tam mezi touto neaktivní cháskou objevila opravdová osobnost! Jednou z nich byla Konstantina, naše licencovaná průvodkyně na Kósu. Noblesní dáma ve zralém věku, se dvěma dětmi a manželem, pracujícím v tamější státní správě. Průvodcování brala s velkým zaujetím a z jejího chování bylo patrné, že je to vlastně i její koníček.
Těšil jsem se na každý výlet s ní. Byla velmi komunikativní a empatická. A hlavně nesmírně vzdělaná. Hned po prvním výletě jsem se jí zeptal:
„Jak to děláš, Konstantino, že z tebe stále vyzařuje takové zaujetí pro naši profesi. To jsem za ta léta v Řecku zažil jen vzácně. Kde jsi získala tak obsáhlé vzdělání.“
„V Soluni. Ale studovala jsem pedagogický institut. Ne historii. Historii studuji stále, ale více méně amatérsky. Jinak, jak napovídá má aprobace, jsem učitelka. Průvodcovskou licenci jsem si udělala jen tak, ze zájmu o historii. A přes léto je to docela příjemný příspěvek do rodinné kasy, víš?“
Z kraje sezony jsem se od Konstantiny dozvěděl vše o Hippokratovi a jeho zdejší starověké nemocnici Asklépionu, o johanitském řádu rytířů, strážců Středozemí, o starověké tržnici Agoře v centru hlavního města, Konstantina informacemi zkrátka nešetřila.
Během obvyklé obědové pauzy, jí od úst z přejedení nepadaly kusy jídla, jako jiným, už jmenovaným. Jedla velmi střídmě. Čím naopak nešetřila, byla vyprávění všeho druhu. Většinou o své rodině.
„Moje maminka se narodila v roce 1931 jako předposlední z dvanácti dětí. Celý život byla negramotná. Tehdy to se vzděláním bylo v Řecku dost na pováženou, takže opravdově vzdělaných občanů bylo jako šafránu. Z maminčiny rodiny byli gramotní jen dva dříve narození bratři a jedna sestra. Když mi bylo patnáct, u otce, který se na vzdělání díval s despektem, si doslova vykřičela mé studium na střední škole. Naléhala na něj tak hlasitě, že odpor k mému vzdělání nakonec vzdal. Ke studiu na vysoké už pak raději svolil hned.“
„Když jsem dostudovala,“ pokračovala Konstantina, „řekla mi maminka: ,Celý život jsem pořád musela pracovat. Abych zaopatřila tebe i tvé bratry, manžela a naše malé hospodářství. Pak tady byl vinohrad a pole, trošku volna jsem si sice vždycky vyšetřila pro mši, ale jinak jsem na nic jiného neměla čas.
Tak, a teď už mám času dost, když jsem teda v tom důchodu. A když jsi učitelka, můžeš mě už konečně naučit číst, prosím?'
,Ale maminko, za krátko ti bude šedesát. K čemu potřebuješ na stáří ještě umět číst? Celý život ti přece nevadilo, že to neumíš. Tak proč zrovna teď?'
Dostala jsem odpověď naprosto nečekanou:
,Abych si mohla přečíst Nový zákon.“
Konstantina, dojatá požadavkem své maminky, se zhostila maminčiny výuky se svou vrozenou vervou a empatií. A nezačali ničím jiným, než slabikářem.
„Nebudeš věřit, jak mě vždycky maminka dojímala, když ze slabikáře slabikovala jako prvňáček. Vždycky jsem měla pláč na krajíčku, dokonce jsem se někdy neudržela a moje slzy ťukaly na stránky slabikáře.
,Neplač, děvenko, už znám skoro všechna písmenka.'
„Potom maminka začala číst noviny. Nejdřív četla nahlas titulky kvůli velkým písmenům. Pak se pustila i do jednotlivých zpráv a některé ji strašně rozčilovaly. Jak vědění ne vždycky přináší štěstí, viď?
,Myslíš si, dítě moje, že už si mohu přečíst Nový zákon?' zeptala se po čase.
,Ano, maminko, už můžeš!'
Od té doby, kdykoliv za ní přijdu, hledí do Nového zákona a rozčiluje se stejně jako u novin.
,Je to stejná hrůza, jako dnešní zprávy, děvenko moje,' hubuje nezřídka. No vždyť víš, lidi se moc nemění.“
Bible svatá
Jezdili jsme spolu výlety od května do října. Maminku Konstantiny jsem jednou měl tu čest potkat, když přišla kolegyni doprovodit k odjezdu na výlet. Když nás Konstantina představila, oznámila mi:
„No nedivte se staré bábě, že vám sem leze, mladý muži! Ale musím přece zkontrolovat, co ta naše holka pořád dělá!“ Konstantině bylo přes čtyřicet.
„Tak co maminka? Stále nad Novým zákonem?“ nezapomněl jsem se vždycky Konstantiny během dalších výletů zeptat.
„No jó, pořád! A pořád nemá dost!“ odpovídala se smíchem Konstantina. Ale pokaždé, když se na mě potom podívala, měla víčka drobet zvlhčená dojetím. Vůbec jsem se nedivil. Nový zákon, společně se tím Starým, je konec konců Biblí svatou, Knihou knih a komerčně nejúspěšnějším, věčným bestselerem všech dob. A na dojemné a napínavé příběhy jsou oba zákony bohaté víc než dost.
