Článek
Když se narodí dítě, je to jako zázrak. Malé, růžové, vonící. Malý roztomilý andílek.
Rodiče se na něj dívají a přísahají, že by za něj položili život. To funguje, dokud nezazvoní na dveře puberta.
Ano, puberta. Postrach ulice. Tohle zákeřné období, kdy se z voňavého andílka stává jakási podivná bytost s hlasem, který střídá baryton a soprán, a se zálibou v hlučné hudbě a zavírání dveří. Rodiče jsou najednou jako ve špatném filmu, kde hlavní zápletka je: „Kdo jsi a co jsi udělal s naším dítětem?“
Ale zastavme se na chvilku. Proč vlastně existuje puberta? Příroda má ve všem dokonalý plán – a puberta není výjimkou. Představte si, že by vaše dítě bylo stále tím sladkým a nevinným stvořením, i když už by mělo dvacet. Jak byste ho mohli nechat jít? Jak byste dokázali snést tu prázdnou židli u stolu, ticho v domě a nepřítomnost jeho úsměvu?
Tady přichází puberta jako přírodní mechanismus. Puberta zajistí, že místo sladkého stvoření máte doma nervózního dospívajícího, který odsekává, válí očima a přísahá, že je nejchytřejší na světě. Najednou si říkáte: „Kdy už půjde na vysokou? Nebo kamkoliv, hlavně pryč!“ A když pak jednoho dne opravdu odejde, místo smutku cítíte – upřímnou úlevu.
Je to geniální. Příroda vás přinutí, abyste byli rádi, že se váš potomek vydává do světa. Utrhne vám to srdce? Možná trochu. Ale ne tolik, jako kdyby odcházel s tou roztomilou dětskou tvářičkou, na kterou jste se dívali první den, co jste ho přivezli z porodnice.
Takže až příště váš puberťák odsekne nebo bouchne dveřmi, usmějte se. To jen příroda dělá svou práci. Připravuje vás na chvíli, kdy budete stát ve dveřích, mávat mu na rozloučenou a myslet si: „Konečně klid.“
