Článek
Jmenuju se Standa, v roce 2017 mi bylo sedmdesát let.
Nikdy jsem nebyl a dodnes nejsem žádný suchar nebo ořezávátko. Život si má člověk užívat, a tak když mi kamarád Franta u piva zasvěceně povídal o swingersparty, kde „život začíná“, řekl jsem si, že to musím zkusit. Proč ne? Důchod je sice malý, ale zážitky jsou k nezaplacení, ne?
Příchod s velkým očekáváním
Natáhl jsem své nejlepší sako (trochu páchlo naftalínem, ale to snad nikdo nepozná) a přibalil balíček kondomů, které jsem si koupil ještě za federace. A za pomoci IDS JMK jsem zajel do velkoměsta - tedy do Brna. Vstupné mě málem složilo. Skoro polovina tehdejšího mého důchodu! No co, říkal jsem si, když už, tak už.
Hned při vstupu mě ovanul zvláštní pach, směs nelevného parfému a potu nikoliv z poctivé práce. Příjemně mě pozdravila paní na recepci s nepřirozeně velkým výstřihem a sebevědomím. „Jen se nebojte, dědo, to bude něco pro vás!“ usmála se skoro jako Bolek Polívka.
Asi jsem měl mít podezření už tehdy.
Svět plný obsazenosti
Uvnitř to vřelo. Všude bylo plno. A tím myslím opravdu PLNO. Každý gauč, každá matrace, dokonce i barová linka a dvě křesílka byla zcela obsazená. A když už náhodou někde něco vypadalo volné, objevil se tam bleskově někdo další, jako by čekal za rohem.
„To je jak boj o rohlíky v Kauflandu,“ pomyslel jsem si.
Pokusil jsem se zapojit do jedné skupinky. Jenže jsem narazil na něco, co bych popsal jako lidskou skládanku. Nechápal jsem, kde kdo začíná a končí. Když jsem se decentně zeptal, jestli bych se mohl přidat, dostalo se mi jen zamumlání: „Pozdě, dědo.“
Sudoku v rohu
Po hodině a půl bloudění a marných pokusů o zapojení jsem to vzdal. Sedl jsem si do rohu na opuštěný barový stoličce. Vytáhl jsem z kapsy svůj věrný sešit sudoku. Aspoň něco produktivního udělám, říkal jsem si. Kolem mě šumělo a sténalo, ale já si spokojeně řešil úkol s třemi chybějícími devítkami.
„Co tam děláš, dědo?“ zeptal se mě mladík s vousy, které vypadaly, jako by je načesal do spirály.
„Hraju hru pro chytré hlavy. Chceš se přidat?“ odpověděl jsem. Odešel bez odpovědi.
Odchod ze scény…
Když jsem odcházel, cítil jsem zvláštní stav – byl jsem vzrušený, a přitom naprosto otrávený. Celý večer jsem tam de facto jen tak koukal, jak si všichni užívají, a já si připadal jako divák v televizi bez dálkového ovládání.
Domů, necelých 35 km, jsem šel pěšky, abych si pročistil hlavu. Erekce mi vydržela skoro celou cestu, což bylo překvapivé i trochu nepohodlné. Až někdy za Slavkovem konečně povolila, potvora jedna.
Od té doby si dávám pozor na to, co mě Franta radí. A taky si s sebou na podobné akce nosím jen tolik peněz, kolik bych dal za pivo.
A víte co? To sudoku jsem si ten večer tam nakonec celé správně vyplnil. A postoupil do slosování o pomalovarnou konvici. Aspoň nějaký úspěch!
Jak říkával kat Mydlář - Žít se musí.
