Článek
Měl by být oporou pro lidi, kteří se dostali do obtížné životní situace a potřebují překlenout těžké životní období. Zároveň by měl motivovat k návratu na vlastní nohy. Což se však často reálně neděje.
Bohužel však v praxi tento systém často selhává, a to nejen kvůli nedostatečným kontrolám, ale i kvůli těm, kteří si sociální pomoc perfidně vymohou de facto různými podvody.
Jak to funguje?
Český sociální systém nabízí širokou škálu podpor: od příspěvků na bydlení, přes hmotnou nouzi, až po různé dávky na děti.
Základním principem je, že pomoc má jít těm, kdo ji skutečně potřebují. Tento princip však mnozí zneužívají. A politici před tím zavírají oči, anebo se z toho snaží populisticky vytřískat nějaké politické body. Avšak problém se reálně roky neřeší.
Typickým příkladem jsou lidé, kteří úmyslně zkreslují či zatajují své příjmy, aby dosáhli na vyšší podporu. Nebo si „přepisují“ majetek na příbuzné, aby papírově vypadali jako nemajetní. Ženy leckdy zatajují otce svých dětí, aby dosáhly na status samoživitelky, a s tím spojené sociální podpory.
Smějí se systému do očí - leckdy po generace
Další skupinou jsou lidé, kteří dlouhodobě nepracují, ale přitom si vytvořili dlouholetý pohodlný život z dávek. Namísto aktivní snahy o zaměstnání (či dokonce legální živnostenské podnikání) si k dávkám přivydělávají načerno. Parazitují tak dvakrát - ze svých příjmů neodvádí daně (ani zdravotní pojištění) ale nadto ještě čerpají dávky z peněz, které pocházejí z peněz poctivějších občanů a firem.
Tento jev je bohužel častý v některých regionech, kde se dávky stávají hlavním zdrojem příjmu celé rodiny.
Dopad na společnost
Zneužívání dávek je nejen ekonomickým problémem, ale i morálním. Stát ročně vyplácí miliardy korun na sociální podporu, z nichž nemalé část končí u podvodníků a podvodnic. Tyto peníze pak chybí tam, kde by skutečně mohly pomoci – například invalidním a starobním důchodcům, zdravotně postiženým nebo slušným rodinám, které opravdu zápasí s životními náklady.
Kromě toho se zneužívání dávek podepisuje na celkovém vnímání sociálního systému. U veřejnosti se šíří pocit nespravedlnosti – proč platit daně, když část z nich skončí u těch, kteří zneužívají systém?
Zmíněný pocit perfidně oslabuje důvěru v solidaritu a dává živnou půdu populistickým názorům, že pomoc je zbytečná.
Jak z toho ven?
Řešení není jednoduché, ale určitě je nezbytné. Začít lze u důslednějších kontrol, které by měly být zaměřeny na ověřování příjmů a majetku žadatelů. Účinnější by mohl být také elektronický systém, který by umožnil rychleji prověřovat propojení mezi dávkami a nelegálním příjmem.
Neméně důležitá je i osvěta. Lidé musí pochopit, že sociální dávky nejsou „peníze zdarma“, ale prostředek pomoci těm, kdo si sami pomoci nemohou. Zneužívání dávek je nejen neetické, ale i trestuhodné.
Sociální systém je odrazem civilizovanosti naší společnosti. Aby mohl fungovat, je nutné, aby ho lidé nevnímali jako snadný způsob, jak si bezpracně přilepšit.
Solidarita (kdysi krásné slovo, dnes již skoro vyprázdněné) má smysl pouze a jen tehdy, když ji nezneužíváme. Jinak se mění v nástroj nespravedlnosti, který spíše škodí, než pomáhá.
Závěrem
Nutno vyslat jasný signál (jak říká nejmenovaný premiér), že pracovat se musí vyplatit! A zneužívání sociálních dávek nikoliv.
A to musí platit pro všechny bez rozdílu národnosti či barvy pleti. Padni komu padni!
