Článek
Ale pěkně popořadě.
Když člověk plánuje kulturní zážitek, jako je cesta až do Brna na operu, musí počítat s ledasčím: že bude pršet, že v šatně bude fronta, nebo že tenor bude mít den „jen tak napůl“.
Nicméně že největší drama se odehraje na jiné frontě, to jsme tedy vážně netušili.
Rozumní rodiče by si samozřejmě zajistili hlídací babičku. Ty však byly totálně rozebrány, tak nezbylo než sáhnout po náhradním řešení: hlídací dědeček z agentury.
Ano. Prý „osvědčený“, „zkušený“ a „s doporučením“. Což zpětně tipuju, že byla klamavá reklama.
Když jsme odcházeli, dědeček nám s úsměvem salutoval, děti nadšeně tleskaly a všechno vypadalo jako idylka z katalogu služeb péče o rodinu. Vrátili jsme se však do situace, která spíš připomínala nájezd vikingské výpravy po úspěšné bitvě.
Začalo to u baru: vypil do dna veškerý karibský rum – ten, který jsme si šetřili na dny typu „už fakt, ale fakt nemůžu“ – a pro jistotu dorazil i víno od tetičky z Pálavy, které mělo být otevřeno až v okamžiku narození vnoučat (a to jsme zatím ani neplánovali) nebo až Vít Rakušan opustí politiku.
Vedle toho stál prázdný talíř po klobásách, který ještě před odjezdem vypadal jak fotka z farmářských trhů.
A dezerty, které byly na zítřek připravené pro návštěvu? Po těch zůstala jen, a to nepřeháním, jedna špinavá vidlička a hora talířků a drobečky, které nechtěla ani naše kočka Olina.
Ale dobrá – jídlo se najíst má, alkohol se vypít má. Hlavní je, že se přece staral o děti, ne?
Staral se. Po svém
Dětem vyprávěl „veselé historky“, které začínaly nenápadně, třeba: „Tak poslouchejte, mládeži…“ a končily slovníkem, který by rozesmál průměrného východoslovenského řidiče kamionu, ale rozhodně ne slušné rodiče.“
Když jsme se ho ptali, jak to šlo, mávl rukou: „Děcka v pohodě. Já taky.“ Což byla pravda – vypadal značně v pohodě.
A pak přišla poslední rána.
Děti se k němu vrhly a začaly křičet: „Dědečku, přijď zas! Brzy! Zítra!“ A to s výrazem, který si normálně schovávají jen pro Ježíška a pejska (resp.velblouda) sousedů.
Takže teď stojíme před dilematem:
- buď se vzdáme opery, alkoholu, klobás, zákusků i části naší důstojnosti členů vyšší nižší střední třídy z Adamova,
- nebo dětem řekneme pravdu, totiž že dědeček je z jiného světa, kde se domnívají, že rum je limonáda a výchova dětí spočívá v tom, že je naučí přesné znění všech hospodských anekdot od roku 1968.
A tak přemýšlím, že když už nic, tak jsme vlastně získali cennou zkušenost. A možná i nového člena rodiny. Agenturního, pravda, ale zato upřímného, veselého a s pevnými morálními zásadami: nikdy nenechám v lednici nic otevřeného.
Na druhou stranu, pokud si děti budou pamatovat hlavně jeho vtípky a ne počet lahví, které po něm zmizely, možná jsme udělali víc pro jejich kulturní rozvoj, než kdybychom je vzali do divadla.
Závěrem
A příští týden? Jo, jedeme zas do Brna. A dědeček už je objednaný.
Ale jiný – ten první měl prý „veliký úspěch“ a už je úplně beznadějně zabukovaný na 3 měsíce dopředu.
