Článek
Ve veřejném prostoru neustále zaznívají názory, že každý řádně pracující člověk by měl být za své daně a sociální odvody zajištěn důstojnou úrovní svého starobního důchodu. To zní rozumně až na skutečnost, že žádný oddělený důchodový účet v českém státním rozpočtu vlastně neexistuje. Právě to, co každý měsíc ze svého na důchody v sociálním pojištění, tedy ve speciální dani, odvedou všichni pracující Češi, se rovnou poukazuje na výplaty důchodů 2,5 milionu českých starobních důchodů (pro zjednodušení zde nebudeme dále hodnotit ostatní důchody, jako jsou invalidní či pozůstalostní atd.).
V 90. letech v dobách přebytkového hospodaření důchodového účtu ho tehdejší premiér Václav Klaus nechal začlenit do státního rozpočtu. Letos bude ovšem muset česká vláda důchodový účet z jiných daní dotovat částkou asi 60 miliard korun. S ohledem na demografickou situaci, kdy se rodí stále méně dětí a Češi se dožívají v průměru na Západě standardního vysokého věku, by tato dotace za 20 let mohla dosáhnout v dnešních cenách až 350 miliard a spolehlivě zdevastovala státní finance. To vládu Petra Fialy vedlo k pokusu o tzv. penzijní reformu, jež by tento deficit měla srazit na 110 mld. ročně.
V principu jde o omezení valorizace penzí (jež kvůli předchozímu dorovnávání rekordní inflace dosáhly 50% úrovně průměrných platů, jež samozřejmě takto inflačně dorovnány nebyly) a o prodlužování věku odchodu do důchodu v závislosti na průměrné délce dožití. Má se také zmírnit asociální diskriminace hlavně žen-matek, jež byly mizerným důchodem sankcionovány za to, že do příjmu a odpracované doby se jim doba výchovy dětí nezapočítávala. K tomu si Marian Jurečka, ministr práce a sociálních věcí za lidovce, prosadil paušální zvýšení důchodu o 500 Kč (většinově matkám) za každé narozené dítě. Není to ale žádná dávka za výchovné, jak ji ministr nazval.
A zde může být jádro našeho problému: důchodové zajištění Česka i jiných západních zemí jaksi zcela abstrahovalo od skutečnosti, že zajištění na stáří musí být výsledkem odpovědné mezigenerační solidarity. Český stát nemá jiné peníze, než vybere na daních, a jestliže dle prudce klesající křivky porodnosti klesá počet pracujících Čechů. Vedle nízké hospodářské produktivity české ekonomiky tak i se znalostí kupeckých počtů každý rozumný člověk musí dojít k závěru, že máme obrovský problém.
Když německý kancléř Otto von Bismarck přemýšlel, jak stabilizovat v roce 1871 nově sjednocené Německo, vymyslel státní důchodový systém. Ten odměňoval pilíř německého státu, pracovitost a loajalitu úředníků - výhradně mužů - slušnou penzí, až když ovšem dosáhli 70 let věku. Ze stovek takto zajištěných lidí bez jakékoli významnější hrozby pro státní finance se stal systém, který všude na Západě polyká obrovské finanční prostředky, když čtvrtina a posléze brzy již třetina populace bude na penzi. Politický boj se dokonce někdy neštítí rozeštvávat mladou generaci proti seniorům. Přitom se stále více potvrzuje, že úroveň sociálního zajištění včetně důchodů v Evropské unie stále méně koresponduje s hospodářským výkonem a (ne)kvalitou státní a veřejné správy.
Všechny vyspělé země Evropy mají totožná problém: s růstem životní úrovně a sociální zajištění v posledních 50 letech klesal počet narozených dětí. Blahobyt se stal neslučitelným se starostmi, omezeními a náklady spojenými s pořízením si dětí. Emancipace dovedla ženy k upřednostňování kariéry a mají-li mít děti, pak to odkládají dnes v průměru až na 30. a pozdější rok svého věku pro porod prvního dítěte. V roce 1972 připadalo na jednu matku průměrně 2,07 dítěte, za masivní politické podpory porodnosti za režimu Gustáva Husáka se tento počet v letech 1974 a 1975 vystupňoval až na 2,43 dítěte v průměru na matku. Nejnižší míry porodnosti pak ČR zažila v letech 1999 a 2000, kde se průměrně jedné matce narodilo 1,13, respektive 1,14 dítěte.
I když porodnost se v ČR v posledních letech mírně zvýšila (v letech 2017 a dalších na cca 110.000 živě narozených dětí, tedy míra porodnosti dosáhla 1,6 až 1,8 dítěte na matku), tento trend je časově ohraničený, až generace žen z období tzv. husákovských dětí překročí plodný věk. Jestliže dle údajů ČSÚ žilo v roce 1995 v ČR 2,666.201 žen ve věku 15 až 49 let, v roce 2017 to bylo bezmála o 300.000 žen méně (2017: 2 379 747). To potvrzuje letošní vývoj: za první kvartál 2023 se narodilo živě jen 22.000 dětí, což je meziročně pokles o 11 %. Počet obyvatel Česka tak v podobě „etnických“ Čechů neustále klesá. Přestože Češi jsou vůči imigraci velmi ostražití, právě možnost, že by se u nás usadily a řádně pracovaly statisíce Ukrajinců z křesťanského civilizačního okruhu, je velmi vítanou kompenzací nepříznivého demografického vývoje. Německý dovoz imigrantů z Blízkého východu a Afriky si drtivá většina občanů Česka zásadně nepřeje, což dává obsahové náměty i politickým stranám.
Proti tomuto trendu díky blahobytu a zlepšení zdravotní péči roste míra dožití. Ta činí dle dat ČSÚ dnes činí v průměru 76 let u mužů a 82 let u žen, ale dnešní 65letí se dožijí v průměru o pět let déle s další tendencí prodlužování dožití. Až v 30. letech 21. století, tedy za 15 let začnou odcházet do důchodu silné „husákovské“ ročníky 70. a 80. let 20. století, mají naději, že se proti dnešku dožijí o 10 let déle. Tedy budou o to déle čerpat starobní důchody, na které bude podle současných prognóz stále méně obyvatel ČR v aktivním věku. Za rok 2022 dosáhl příjem státního rozpočtu z pojistného na sociální zabezpečení 637,65 mld. Kč, deficit 30 miliard korun z penzí vyplacených v polovině letošního roku je stále ještě přijatelný s tím, že to pozitivně ovlivňuje nejnižší nezaměstnanost v EU.
Ale jak tyto demografické trendy změnit, když víme, že děti si „nekoupíme“? Je to jako vždy o kombinaci pozitivní a negativní motivace. Spravedlivá výše důchodů musí být zásluhově odvislá hlavně od řádně vychovaných dětí. Když mít děti nebudeme, ať uděláme cokoli jiného, čekal by nás 15 až 20 let krach současného penzijního systému. Ten se hrozí změnit v nízkou dávku proti chudobě se všemi očekávatelnými asociálními jevy a politickou nutností záplatovat systém dalšími dávkami proti bídě. Ostatně v minulých měsících o tom, že nakonec se důchody změní v jednotnou nízkou hubenou dávku, varovně hovořili bývalý premiér a guvernér ČNB Jiří Rusnok či ekonom a šéf po něm přejmenované někdejší důchodové komise Vladimír Bezděk, nyní poradce prezidenta Petra Pavla.
Máme ve skutečné důchodové reformě zpoždění 30 let, ostatně jako ve všech potřebných reformách. Přitom v celé společnosti panuje jasný odpor k prodlužování odchodu do důchodu, kdy náš penzijní systém zásadně zhoršil fakt, že až čtvrtina lidí odchází do penze předčasně. Cesta k sociálně spravedlivému systémů důchodu vede k bezodkladnému schválení penzijní reformy, jejíž realizace si vyžádá nejméně 30 let (například nelze retroaktivně ihned nižší penzí fakticky potrestat lidi, kteří si nemohli uvědomit vazbu výše své penze na fakt, že neměli děti).
Zásadní ideová změna v návrhu nových principů penzijní reformy spočívá v novém vymezení zásluhovosti. Ten nesmí v klíčové míře spočívat v tom, že bohatí chtějí mít za své vyšší odvody také vyšší důchody, ale v uvědomění si faktu, že důchodový systém můžeme udržet funkční, stabilní a dostatečně solidární, pokud budeme mít dostatek řádně vychovaných dětí, doslova budoucích tvůrců sociálních systémů. Proto starobní penzi rodičů lze definovat jako zvláštní formu vyplácení dividendy pod kontrolou státu za to, že měli a řádně vychovali děti (samozřejmě i osvojené). Výchova jednoho dítěte dnes přijde dle stupně náročného vzdělání na 2-3 milióny korun. Ti, kdo vlastní děti nemají, by měli takto ušetřené prostředky povinně spořit na důchod sami, a nikoli doslova parazitovat na sociálních odvodech, jež vytváří nová generace pracujících pro své rodiče na zajištění starobních penzí. Tím se popírá princip klíčové zásluhovosti za udržitelnost a sociální solidaritu nejen penzijního systému a podrývá prorodinná politika hlavně v diskriminace žen-matek.
Hlavními parametry důchodové reformy by měly být zachování vysoké míry solidarity v podobě základní starobní penze vyplácené z tzv. 1. státního (průběžného) důchodového pilíře jako předpokladu zachování sociálního smíru a prevence asociálních jevů; může to být zcela jednotná dávka pro všechny občany, ženy i muže , kteří odešli do řádné penze. Došlo by současně ke snížení sociálních povinných odvodů z mezd a platů zaměstnanců i zaměstnavatelů ve prospěch povinného spoření všech obyvatel v 2. pilíři.
Dále ustavení povinného 2. důchodového pilíře rovněž pod kontrolou státu, kde by si povinně spořili všichni pracující s podporou státu a daňově uznatelné participace zaměstnavatelů. Podniková spoluúčast by v případě vybraných náročných profesí byla povinná. 2. pilíř by sloužil k zohlednění hlavních parametru zásluhovosti, kdy by byli bonifikováni všichni občané za řádné rodičovství, dobré vzdělání v podobě lépe placené práce a výdělků. Rodiče by čerpali v penzi zvláštní formu dividendy dle počtu narozených a řádně vychovaných dětí a dle výše odvodů a délky pojištění. Dle společenské a politické shody by měl být stanoven strop pro výši starobní penze z 2. pilíře.
S každým narozeným dítětem by se (zpětně) zvýšily průměrně indexované odvody daného rodiče z 1. pilíře do 2. pilíře (např. o 40 % s ohledem na výpočet, že dnes v průměru 2,2 dítěte v dospělosti svými odvody zajistí dnešní průměrné důchody svých rodičů). Za každý rok strávený řádnou výchovou dítěte na tzv. mateřské dovolené by tento rodič (většinou dnes matka) získal bonus 1,5 let a příslušného statisticky průměrného příjmu odpracovaného a odvedeného pro dosažení řádné starobní penze. Toto opatření má současně potenciál zásadní podpory prorodinné politiky a zvýšení počtu dětí, kdy už jako dosud rodič (většinou matka) je za dobu strávenou na tzv. mateřské dovolené asociálně trestán zejména podstatně nižší starobní penzí, jíž dnes vlastně dotuje toho, kdo neměl a nevychoval děti, jediné budoucí tvůrce sociálních odvodů. Bylo by současně možné a vhodné některé z parametrů bonifikovaných rodičovských důchodů v 2. pilíři propojit (viz rodná čísla) s případnými malusy za špatně vychované děti (odnětí svobody, dlouhodobá nezaměstnanost apod.), aby někdo nebyl oceňován za pouhé plození děti bez ohledu na fakt, kdo a jak je vychoval.
Při zohlednění výše odvodů ve vazbě na výši starobní penze je nutno brát na zřetel, že bohatší lidé mají šanci svými investicemi již podstatně lépe zajistit svou budoucnost ve stáří (investice, nemovitosti atd.). V závislosti na nabídce soukromých finančních institucí má samozřejmě každý zejména bohatý občan možnost se privátně penzijně připojistit v nově formulovaném tzv. 3. důchodovém pilíři, ovšem bez státní podpory a daňového zvýhodnění.
Na tvrdých datech se ukazuje, že stále více paternalisticky vystupující stát, jehož politici vmanévrovali do slepé uličky rostoucí závislosti populace na tzv. nárokových sociálních dávkách a dotacích, vyčerpal své možnosti. To se v první řadě týká penzijního systému, který se bez skutečné reformy, nikoli jen flikované parametrickými změnami, v důsledku výše uvedených fakt a kombinace zhroutí.
Autor tohoto komentáře pracoval kdysi jako novinář ve Vietnamu, který v americko-vietnamské válce ztratil na 6 milionů lidí a stal se jedním z nejchudších států světa. Při své návštěvě Vietnamu po 25 letech v roce 2015 musel autor těchto řádků konstatovat, že tento stát bez srovnatelného sociálního systému, jehož obyvatelé spoléhají především na solidaritu rodinných příslušníků, mimořádně zvýšil svou ekonomickou i životní úroveň. To, co je pro tento komentář nejpodstatnější: za čtvrt století se počet obyvatel Vietnamu zvýšil z 62 milionů v roce 1990 na současných bezmála 100 milionů. Naproti tomu rychle ekonomicky rostoucí Čína poprvé za moderní historii zaznamenala loni celkový pokles obyvatelstva asi o 850 tisíc lidí. Čínští demografové bijí na poplach, že Čína prudce stárne a nebudeme mít dostatek lidi v aktivním věku na realizaci své ambiciózní hospodářské expanze, když ji osudově postihlo sociální inženýrství čínského politického vedení, které s politikou nařízeného jediného dítěte v rodině skončilo až v roce 2016. Čínu s 1,3 miliardami obyvatel už letos na prvním místě nejlidnatější země světa předstihla Indie. Moderní dilema země vyjadřuje čínské přísloví: Dva rodiče uživí pět dětí, ale pět dětí neuživí dva staré rodiče.