Článek
Nenávidím nevyžádané rady. Nesnáším, když mi je někdo dává dnes a nenáviděla jsem to především v době, kdy jsem měla malé dítě. Vždycky jsem je považovala za jeden z nejvíce neomalených způsobů, jak zpochybnit něčí rodičovské kompetence. Mnohdy s nemalou dávkou pasivní agrese.
Vážně si to někdo myslel?
Občas byla tato nežádaná doporučení opravdu bizarní. „Dej mu cukr, chudákovi. Potřebuje ho pro zdravý vývoj, vždyť mu jinak neporostou kosti. Všichni ho potřebujeme,“ dozvěděla jsem se od svého tchána - diabetika, když synovi ještě nebyl ani rok. Další mužský člen rodiny mi radil, abych synovi k mateřskému mléku podávala ještě bylinkový čaj, protože nemá žádné tekutiny. „Ty přece taky piješ. Tak mu ho chudákovi dej,“ nasazoval.
Jiná blízká osoba mi radila rozšlehat syrový žloutek v krupicové kaši a podat to několikaměsíčnímu synkovi těsně před spaním, aby mi dal v noci pokoj. „Neuspávejte ho, ale nechte ho pořádně vyřvat. Roztáhne si pěkně plíce, nezvykne si na vás tolik a nebude rozmazlený,“ neváhala mi zdravotní sestra u mé pediatričky doporučit hned při první návštěvě. Těsně poté, kdy jsme naše nedonošené miminko s manželem po měsíci vyzvedli z neonatologického JIPu, kde musel být většinu času sám, protože pro mne tehdy neměli místo. Dodám jen tolik, že syn později docházel k dětské psycholožce, protože časná separace v nemocnici zanechala následky.
Ještě mnohem více jsme se zasmály s kamarádkou, která dostávala rady, které předčily i repliky z tehdy stále reprízovaných silvestrovských scének Felixe Holzmanna. „Nekoj ho hned po příchodu zvenku, mrzne! Vždyť mu vlastně dáváš zmrzlinu,“ dověděla se během únorových mrazů. Opačný problém nastal v létě: „Prosím tě, venku ho v těch vedrech nemůžeš kojit, spálí si pusinku!“ Naopak nutností byl dudlík, ten synovi dotyčná měla dát do pusinky kdykoliv šli ven. Důvod? „Aby mu nenafoukalo do pusinky!“
Nejvíce mne ale vždy dráždily rady, které jsem dostávala alibisticky skrze dítě. Od členů rodiny, ale i od úplně cizích lidí třeba na autobusové zastávce. „Máma tě tahá s sebou všude jako kočku, viď? A tobě se tam určitě nelíbí, protože si ani nemůžeš narovnat zádíčka,“ litovala mé asi půlroční dítko, pohodlně uložené v nosítku, paní, kterou jsme při čekání na autobus viděli prvně v životě. „Máma tě nikomu nedá pochovat, viď? A z tebe je takový ošklivý, rozmazlený mamánek, který pak u babičky a dědy jenom řve, viď?“ dověděl se syn pokaždé od tchyně, kterou viděl jednou za dva měsíce a ona se na něj vrhala hned při příchodu.
Poradit a nedotknout se
Nevyžádané rady jsou podle mne zkrátka zlo. Jenže před několika dny jsem se dostala do situace, kdy jsem jednu musela udělit i já. Prostě nebyla jiná možnost. Cítila jsem se při tom velmi nesvá a než jsem své doporučení vyslovila, přehrávala jsem si v hlavě, jak jej vlastně vyslovit. Nechtěla jsem se nikoho dotknout. A také jsem nechtěla být za „moc chytrou“.
Situace byla následující: maminka stojí s kočárkem u obchodu a intenzivně s ním houpe. Nepomáhá to. Dítě, podle všeho novorozenec, pláče a pláče. Hodně hlasitě. Maminka je bezradná, ale kolébání ze strany na stranu a nahoru a dolů nevzdává. Při příchodu blíže si všimnu, že kočárek je celý překrytý látkovou plenou. Aha, domnívá se nejspíš, že dítěti plenou ulevila, protože do kočárku nesvítí přímé slunce. Jenže takto uzavřená korba vytváří skleníkový efekt a teplota v ní je pravděpodobně až o deset Celsiových stupňů vyšší než venku. I ve stínu se dnes teploty blíží třicítce!
V hlavě mi probíhají dramatické scénáře - přehřátí, dehydratace, zvracení, bezvědomí, otok mozku… Je opravdu možné, že ta paní nikdy neslyšela o tom, že plena na kočárek nepatří? Asi je tomu skutečně tak. Co teď? K mamince přichází o něco starší žena, zjevně příbuzná. Obě se podivují, že dítě stále pláče i přes intenzivní houpání a nedávné krmení. Nedá se nic dělat. Jdu do toho. „Promiňte! Vím, že nikdo nestojí o nevyžádané rady, ale chtěla jsem vám jen říct, že tu plenu na kočárku nemůžete mít. V kočárku je takhle jako ve skleníku, to znamená klidně i 50 stupňů. Vaše miminko by se mohlo přehřát.“ Dokončila jsem ty tři nezbytné věty a čekám, co se bude dít. „Aha. To jsme nevěděly, že to tam nemá být. Tak my ji teda sundáme, ale bude tam svítit sluníčko. Nebude to ještě horší?“ ptá se nedůvěřivě mladší z žen. „Určitě ne. Raději přímé slunce než tohle. Určitě je ale lepší jít s kočárkem do stínu. Taky se dají pořídit speciální slunečníky přímo na kočár,“ dodávám už o něco sebevědoměji. „Dobře. Tak děkujeme. Na shledanou!“
Uff. Zvládla jsem udělit svou první nevyžádanou radu a ani mne zato nikdo nečastoval nadávkami nebo zlými pohledy. Ulevilo se mi. Doufám, že do podobné situace se dlouho nedostanu. Nejsem na to stavěná a i když brzy oslavím abrahámoviny, mám ty okamžiky, ve kterých ve mne nevyžádané rady vyvolávaly pocity absolutní neschopnosti postarat se o vlastní dítě ještě stále v živé paměti.
