Článek
Stereotypy, které starší generace často vytváří o mladých lidech, jsou stejně staré jako lidstvo samo. Tato tendence k odsuzování mladších generací může mít různé příčiny. Třeba je za ní strachu z neznámého, nostalgie po „lepší“ minulosti nebo jde o obyčejnou touhu po konformitě. Jenže i tady platí Sókratovo: „Vím, že nic nevím.“ Ve skutečnosti víme o životě druhých, zejména těch, kteří se nacházejí v jiné fázi života, opravdu málo.
Nové? Ale kdepak
Dnešní nářky nad mladými nejsou ničím nové. Mladí lidé byli odjakživa považováni za ty neukázněné a nezodpovědné. Už Platón ve svém spisu Ústava kritizoval mladé Athéňany za jejich neúctu k tradicím a starším. Básník Juvenalis ve spisu Satyra kritizoval mladé muže za jejich prohřešky, lenost a přílišnou orientaci na požitky, což vedlo ke ztrátě tradičních ctností. A pokračuje to i ve středověku. Tehdy byli mladí lidé často považováni za nezralé a neschopné odpovědnosti. Svatý Augustin v 5. století ve své slavné autobiografii Vyznání kritizoval mládí za hříchy a nezájem o duchovní hodnoty, čímž poukazoval na morální úpadek, který podle něj mladí projevovali. A kritice se nevyhnuli ani osobití renezanční umělci. Michelangelo a Leonardo da Vinci byli kritizováni za své inovace a nové pohledy na umění, které mnozí považovali za nevhodné. V poválečném období a během 60. let 20. století se mladí lidé začali aktivně angažovat v sociálních a politických hnutích. Starší generace, která byla zvyklá na konzervativní hodnoty, reagovala na protesty a změny v chování mladých lidí, jako bylo rozšiřování práv žen, hnutí za občanská práva, protiválečné protesty či hnutí hippies, velmi kriticky a s obavami.
Zkrátka, starší generace téměř vždy vidí roky svého mladí velmi růžově, ale současnost často velmi černě. S trochou nadsázky bychom mohli říct třeba o středověkých zastáncích starých dobrých časů, že samozřejmě, že se za jejich mládí nikdy nic špatného nedělo – jenom války, mor a černá smrt. Dnešní generace penzistů vzpomínající s láskou na socialistickou éru by nejspíš byla velmi nepříjemně překvapena, kdyby měla strávit jediný pracovní den v normalizačním Československu. To se potýkalo s nedostatkem a nekvalitou zboží, dlouhými frontami v obchodech a typická byla také všudypřítomná kontrola. Jenže to jsou věci, na které zkrátka zapomenete.
Patent na rozum nemáme
Starší generace se často dívají na mladé s pocitem nadřazenosti, jakoby měla patent na to, co je správné a co špatné. Věří ve vlastní zkušenosti a hodnoty, které si vybudovaly v průběhu let. Je pro ně těžké přijmout, že svět se mění, že mladí lidé čelí jiným výzvám a mají jiný způsob života. Mnozí z nich vzpomínají na dobu, kdy se věci dělaly jinak, a jakmile se ocitnou v situaci, která vyžaduje jiný přístup, mohou reagovat obranně a s opovržením.
Tento postoj je často podpořen tzv. „strážci konformity“, kteří se snaží udržet status quo a brání jakýmkoliv změnám, které by mohly narušit zavedené normy. Ti se mohou projevovat jako lidé, kteří se brání novým myšlenkám a způsobům myšlení, a tak vytvářejí prostředí, ve kterém se mladí cítí nepochopení a odsuzováni. Tento konflikt mezi generacemi pak vede k vzájemnému nedorozumění a frustraci.
Dalším důvodem pro tuto stereotypizaci je pocit bezmoci, který mnozí starší lidé zažívají, když vidí, jak se mladí lidé nebojí vyjádřit svoje názory a postoje, které se často liší od těch jejich. Tato otevřenost může být vnímána jako neúcta k tradicím a hodnotám, které byly v minulosti považovány za nezpochybnitelné. Místo toho, aby se starší generace pokusily pochopit, co mladí lidé motivuje, a co je pro ně důležité, často se uchylují k odsuzování a stereotypizaci.
Jak z toho ven?
Ale co s tím? Je důležité, aby si starší generace uvědomily, že každá generace čelí svým vlastním výzvám a že stereotypy jsou vždycky jen zjednodušením. Místo aby se soustředily na to, co je jiného, mohou se zaměřit na to, co je společné. Mladí lidé mají často ideály a touhu po změně, což může být inspirující i pro starší generaci. Namísto odsuzování by mohli starší lidé nabízet podporu a radu, čímž by se vytvořil prostor pro dialog a porozumění.
Sókratův citát nám připomíná, že i když můžeme mít pocit, že víme, co je pro mladé nejlepší, je důležité si uvědomit, že jejich cesta je jejich vlastní. Respekt k individualitě a otevřenost k novým názorům by mohly přispět k vzájemnému porozumění a lepšímu soužití mezi generacemi. Každá generace má co nabídnout a je na nás, abychom to dokázali vidět a přijmout.
Zdroje:
Tretera I.: Nástin dějin evropského myšlení (Od Thaleta k Rousseauovi); Praha 1996
Vasari G.: The Lives of the Artists (Oxford World's Classics); Oxford 2008
Gitlin T.: The Sixties: Years of Hope, Days of Rage; Bantam 1993
