Článek
Letitý pořad Všechnopárty, který Česká televize pravidelně vysílá v pátek kolem 21. hodiny, má mnoho příznivců. Nenáročný humor jeho Karla Šípa stále dost diváků oslovuje. Nic proti tomu, formáty lehčí zábavy a lidového veselí mají u nás svou tradici. Když ale moderátor začne vtipkovat třeba o znásilnění, jak se nedávno stalo, není to už za hranou?
Humor na úkor druhých
V pátek 14. listopadu Česká televize uvedla díl pořadu, který Šíp zahájil tím, že si rád čte v soudních spisech. Nedávno prý zaznamenal tento případ: „U soudu stál nějaký chlap za znásilnění. A soudkyně mu řekla: ‚Pane obžalovaný, mohl byste něco říct na svou obhajobu, proč jste se dopustil toho znásilnění?‘ a on odpověděl 'Ano, kdybych měl tenkrát u sebe baterku, nestalo by se to!'“, uvedl Šíp, za což sklidil smích i potlesk. Alespoň v televizním studiu, kde se pořad natáčí.
V případě osmdesátiletého moderátora to není poprvé, kdy vystupuje s humorem, který lze nazvat v lepším případě nekorektním, v tom horším nechutným a zraňujícím. Šíp v něm často sází právě na stereotypy. A tak není divu, že už před třinácti letech uspěl s vtipem, ve kterém navrhl prodloužit stopáž veřejnoprávního vysílání o Romech tím, že se prodlouží délku pořadu Na stopě.
Podobné „vtipné“ historky pro televizní publikum působí ve veřejnoprávní televizi jako „pěst na oko“. Televize, která má v popisu práce upozorňovat na stereotypy, dala prostor někomu, kdo banalizuje dopad násilí na ženách a normalizuje etnické předsudky.
Koluje na internetu, je to v pořádku
A jak na to televize zareagovala? V roce 2013 případ prošetřovala Rada ČT a zabýval se jím Etický panel ČT. Ten konstatoval, že „autorský humor není cílená kritika.“ Někteří radní se vyjádřili ostřeji: „Nechutnost a nevkus by neměly mít v České televizi místo,“ řekl tehdy radní Jan Prokeš a o „nechutnosti“ mluvil také předseda Rady Milan Uhde. Tehdejší ředitel Petr Dvořák následně slíbil, že se sejde se scénáristy a dramaturgy pořadu, aby se informoval, jak funguje pracovní diskuse o tématech, které jsou „na hraně“.
A kritika přišla i po odvysílání dílu, ve kterém Šíp citoval z údajného soudního spisu. A co na to televizní vedení tentokrát? „…jsme si zcela jisti tím, že pan Karel Šíp, který je i autorem scénáře, tím rozhodně nevtipkoval na vrub postižených žen. Ve svém úvodním slově, ve zmiňované epizodě, se inspiroval vtipem, který koluje na internetu a shodou okolností je to i citace z jistého soudního spisu, publikovaném i v médiích,“ řeklo pro Super.cz. Navíc dodali, že veřejnoprávní televize podporuje aktivity, které obětem znásilnění pomáhají vypořádat se s traumatem.
Nevím, jak na vás, ale na mne taková slova působí jako čirý alibismus, a to tím spíše, že žijeme v roce 2025, kdy už bychom „devadesátkový“ humor měli vnímat s odstupem.
Jak snadno a rychle aktivovat trauma?
Přidám k tomu své osobní zkušenosti, které se týkají neustálého reprodukování podobných stereotypů. Jako matka osvojeného dítěte jsem často v kontaktu i s jinými osvojiteli a pěstouny. Někteří z nich přijali do rodiny jedno či více romských dětí. Jejich zkušenosti s přístupem blízkých i cizích lidí jsou často velmi tristní. Kvůli předsudkům o tom, že z těchto dětí nevyroste nic dobrého, někteří přerušili kontakt s širší rodinou. Jejich děti jsou často ostrakizovány i ve veřejném prostoru nebo dokonce ve školkách a školách, kam dochází.
Jedna známá pravidelně zažívá, že ve chvíli, kdy jde s dětmi nakupovat, nalepí se na ni ochranka nebo prodavači a hlídají, aby v obchodě nic neukradli. Když se jednou ohradila, dočkala se dokonce odpovědi, že něco takového musí čekat, když jsou „cikánská“ rodina. To všechno děti, které si na začátku života prošly hlubokým traumatem, velmi citlivě. Kvůli odmítnutí biologickou rodinou se často cítí už tak nechtěné, nedostatečné, nehodné lásky. Když taková slova slyší nebo když vidí, jak se k nim chovají lidé na veřejnosti nebo jsou odmítány spolužáky, jejichž rodiče si nepřejí, aby spolu kamarádili, je to pro ně hluboce retraumatizující.
A netýká se to samozřejmě jen osvojených dětí v „bílých“ rodinách. Týká se to všech Romů, kteří kvůli společenským stereotypům musí společnosti něco stále dokazovat. Je bohužel stále časté, že je někteří učitelé stále považují za „hloupější“ a nejraději by znovu zavedli zvláštní školy, kam tyto děti podle nich patří. Čistě na základě etnika a barvy kůže, protože věří, že jsou jiní než „my“. Kvůli našim předsudkům a kvůli sociálnímu vyloučení tyto děti už na začátku života nestojí na stejné startovací čáře.
Dodávat, že pro podobná tvrzení neexistuje žádná opora, je mnohdy zbytečné. Ani když zmíním, že znám hned několik dnes už dospělých romských dětí, které studují na prestižních zahraničních univerzitách. Prostě proto, že jsou mimořádně nadané a navzdory stereotypům a velké podpoře okolí, mohli rozvinout svůj potenciál. Úspěch ale často zažily právě až v zahraničí. Takové štěstí ale rozhodně nemá každé takové dítě.
Nevinná legrace?
A to je přesně důvod, proč tyto stereotypy tolik škodí a zraňují. Pokud se proti nim nevymezíme, vlastně přispíváme k jejich normalizaci. A to samé platí o vtipech o znásilnění. Sexuální násilí na ženách není banalita. Je to jedna z nejvíce zraňujících věcí, která se ženě může stát. Když pak bavič v zábavném pořadu „vtipně“ cituje ze soudního spisu, je to pro ženy, které něco takového zažily, hluboce traumatizující zážitek. A obecenstvo, které se baví? Vlastně tím říká, že nejde o nic tak vážného, abychom se tomu nemohli od srdce zasmát.
Humor, který banalizuje násilí a posiluje předsudky, není nevinná legrace. Má naprosto konkrétní dopad na lidi, kteří se tím cítí znovu zraňováni. A to by si všichni zodpovědní lidé měli konečně uvědomit.
