Článek
Dav agresivních slávistických fanoušků o víkendu vtrhl během pražského derby na hřiště a pouhé tři minuty před koncem nešťastně ukončil potenciálně vítězný zápas vlastního klubu.
Absurdní situace, nad kterou zůstává rozum stát. Kdo příčetný připraví tým, kterému fandí, o pohár - a navíc ho vystaví sankcím a ostudě?
Jenže to, co nám ve fotbale připadá „na první dobrou“ jako nesmyslný a nepřijatelný fakt, v běžné společnosti často tolerujeme. A jeho absurditu už mnohdy ani nevnímáme.
Fotbal je jako politika
Kde je možné takové analogie spatřit? V současné politice, na sociálních sítích i v offline prostoru. Kupříkladu ve způsobu, jakým se část politiků ostentativně vymezuje vůči autoritám, institucím nebo základním společenským normám. V neustálém útoku na „elity“, odborníky, novináře či kohokoli, kdo představuje pravidla, korekci nebo nastavování hranic.
Okázalé pohrdání konvencemi se stalo předmětem obdivu. A spolu s tím se předmětem obdivu v očích mnoha lidí stalo i překračování rychlosti na dálnici, vyhrožování prezidentovi nebo dokonce rozdělování lidí na „rovnocenné“, „méněcenné“ a ty, které je třeba „deratizovat“. Lynčování kritiků a novinářů na sociálních sítích nebo jejich veřejné zostuzování? V pořádku - důležité jsou přece emoce, které to vyvolá.
Přijít pozdě a plýtvat v den státního svátku časem prezidenta není trapas, ale projev „síly“. Dodržovat základní pravidla slušného chování by mohlo být vnímáno jako slabost nebo podřízenost. Lépe je „vymezit se“ a ukázat, kdo je tady pánem. Emoce spojené s davovou příslušností k „silnějšímu“ jsou pak zárukou úspěchu.
Na úrovni Horáčka a Pažouta
Je to jen další způsob, jak se vyrovnat těm, kdo si překračováním pravidel a konvencí získali pozornost. Že se takovým chováním inspiruje premiér země u „Horáčka s Pažoutem české politiky“? Že tím nabourává korektní vztahy, které by zástupci jednotlivých exekutivních funkcí měli mít? Že tím normalizuje nejen neslušné, ale i nezodpovědné chování, které se pak přenáší i do života běžných lidí? Nevadí. Jde o pozornost teď hned. Co bude potom a jaký dopad to bude mít na stav naší demokracie, to se neřeší.
A podobné vzorce vidíme i jinde. Ve chvílích, kdy jde o bezpečnost - pandemii, válku nebo jiné hrozby - se část veřejnosti vymezuje proti opatřením i za cenu vlastního rizika. Ne proto, že by neexistovala hrozba, ale protože odpor vůči „nařizování“ je silnější než samotný obsah opatření.
Poločas rozpadu společnosti
A tak ve chvíli, kdy existuje mnoho důvodů obávat se o bezpečnost země, stabilitu Evropy nebo budoucí ekonomický vývoj, část veřejnosti stále dává přednost politikům, kteří nabízejí především konflikt, demonstrativní odpor vůči institucím a pocit symbolické odvety vůči establishmentu.
Důležitější než řád, respekt nebo dokonce výsledek našeho snažení začíná být intenzita emocí, demonstrace síly a pocit, že „my si přece nenecháme nic diktovat“.
Jako by pro některé přestával být důležitý samotný výsledek – tedy zda stát funguje nebo zda vůbec obstojí. Důležitější se stává emocionální uspokojení z toho, že někdo konečně „řekne elitám pravdu“ a zesměšní autority nebo vyvolá konflikt.
Prostor politiky, veřejné debaty i fotbalu se tak přibližují. Roste prostředí, kde se daří silným emocím, rychlým soudům a potřebě vymezit se. A společný cíl už není podstatný. Mnohem důležitější je dát najevo světu, který se mi nelíbí, svůj vzdor.
