Článek
Během oslav státního svátku a předávání státních vyznamenání byl Václav Klaus nepřehlédnutelný svou nespokojeností. Jeho kritický výraz a „nepotlesk“ některým oceněným jasně naznačovaly, že mu nejsou zcela po chuti. Není divu, vyznamenání tentokrát dostali mimo jiné pracovníci neziskových organizací, ekologové, disidenti, bojovníci za lidská práva nebo hrdina od Bachmutu, který padl v boji za svobodnou Ukrajinu. Tedy lidé, kteří jsou jeho mentálnímu světu vzdálení. Klausův kritický pohled na počínání současného prezidenta ale už nikoho nepřekvapí – nebylo to poprvé, kdy ve Vladislavském sále dal nonverbálně najevo nesouhlas s jeho slovy.
Klausovy názory jsou všeobecně známé a mnohé překvapuje, že na Pražský hrad vůbec ještě zavítá. Přesto mě stále dokáže překvapit, když se na veřejnosti projeví. Tak jako letos, když na státní svátek 28. října vystoupil před Obecním domem. Pro ty, kdo se akce nemohli účastnit, zveřejnil text svého projevu na stránkách svého institutu.
Alarmismus a nostalgie
Pokud vám tento text unikl, nabízím k němu několik kritických poznámek. Klaus se opět staví do role obhájce národní suverenity a kritiky; evropské integrace. Ačkoliv jeho projev působí jako oslava státního svátku, nese výrazné podtóny alarmismu a nostalgie po minulosti, která se pro mnohé stala přitažlivou.
Klausovo tvrzení, že suverenita naší země je „osudově ohrožena“, budí dojem, že jsme na pokraji ztráty identity a samostatnosti – nebo jsme ji snad už ztratili? Klausova kritika Evropské unie je u něj obvyklá jeho varování před „plíživým ohrožením suverenity“ se opakuje v jeho textech a projevech a vnímám ho spíše jako pokus vyvolat strach a polarizovat společnost.
Bývalý prezident však přehlíží fakt, že evropská integrace přinesla volný trh, snadné cestování a výrazné investice do naší infrastruktury, které naše hospodářství posílily. Bylo to právě v 90. letech, kdy se Klaus nebál prosazovat úsporná opatření a přibližovat naši ekonomiku západním zemím, jejichž politiky dnes odmítá. Zaměřuje se jen na negativa a opomíjí přínosy, které členství v Evropské unii přináší.
Ve svém projevu se Klaus zmiňuje o „osobní svobodě“, přičemž ji zároveň zpochybňuje, když delegitimizuje demokratické procesy a rozhodnutí, která se neshodují s jeho pohledem na svět. Odkazuje na „zelené proroky“, kteří podle něj manipulují veřejné mínění, zatímco sám vyvolává strach z ekologických opatření. Argumentuje demagogicky, když ztotožňuje potřebu ochrany životního prostředí s pokusem o „vytvoření nového člověka“.
Kam zmizel vizionář Klaus?
Zásadní otázkou zůstává, jak Klausovy obavy souvisejí s problémy, jako je ekonomický úpadek, ztráta konkurenceschopnosti nebo rostoucí byrokracie. Tyto problémy bezpochyby existují, ale je sporné, zda pramení z evropské politiky, nebo spíše z nedostatku jasné vize a efektivního vedení na domácí scéně. Klausovo označení politiků za „napomáhače špatného vývoje“ zní spíše jako dobře vykalkulovaný útok na protivníky než výzva k řešení. Z jeho projevu navíc nevyplývá žádná konkrétní cesta, která by občanům ukázala, jak podmínky u nás zlepšit. Otázka, co by tedy reformátor Klaus dělal, zůstává nezodpovězena.
V závěru projevu vyzývá Klaus k ochraně národní identity a tradic. Jaká je však jeho vize suverenity? Není spíše návratem k izolacionismu? Tato tendence je v ostrém kontrastu s Masarykovou vírou v mezinárodní spolupráci a dialog, myšlenky, které si 28. října nejvíce připomínáme. Masaryk věřil, že národy by měly spolupracovat na řešení společných problémů – ať už jde o války, sociální nerovnosti. Dnes k nim přibyly i ekologické výzvy. Právě tyto problémy Klaus banalizuje nebo jejich společné řešení odmítá.
Oslava 28. října by měla být především oslavou pokroku, dialogu a vzájemné spolupráce, nikoliv uzavření se do sebe a vyhledávání vnějších nepřátel. Namísto nostalgie po minulosti by nepochybně bylo zajímavé číst o tom, jak Klaus vidí budoucnost. Od Klause už jsme odvykli něco takového očekávat. V tomto směru se jeví spíše jako „falešný a prázdný“ Klaus (abych použila jeho vlastní slova) než reformátor s energií a vizí, kterým býval v 90. letech. Nebo jsme si to alespoň tehdy mysleli.
