Článek
Začnu od začátku. Můj táta zemřel před třemi měsíci. Byla to rychlá smrt, infarkt, odešel bez rozloučení. Bolí to pořád stejně, každý den mi chybí, ale o tom teď psát nechci. Chci psát o tom, co přišlo potom. O závěti, o dědictví, o tom, jak peníze dokážou rozdělit i ty nejbližší.
Táta byl úspěšný podnikatel. Začínal od nuly v devadesátkách, postupně vybudoval firmu, která dnes zaměstnává přes sto lidí. Nikdy nebyl rozhazovačný, žili jsme normálně, ale na účtech měl našetřeno dost. A všechno odkázal mně – své jediné dceři.
Jenže tady je ten problém. Nejsem jeho jediné dítě. Tedy, jsem jeho jediné biologické dítě. Ale když mi bylo dvanáct, táta si našel novou přítelkyni, mou nevlastní matku Janu. A Jana měla dceru Petru, o pět let mladší než já. Táta si ji nikdy neosvojil, nikdy ji právně neuznal za svou, ale vychovával ji od jejích sedmi let. Platil jí školy, kroužky, později i vysokou. Bral ji na dovolené, kupoval jí dárky, choval se k ní jako k vlastní.
Jenže v závěti na ni nemyslel. Všechno odkázal mně a mé matce, své první ženě, se kterou se nikdy nerozvedl, i když spolu už přes dvacet let nežili. Proč to udělal? Nevím. Možná proto, že Petru nepovažoval za svou dceru v právním slova smyslu. Možná proto, že předpokládal, že se o ni Jana postará. Nebo možná proto, že věřil, že já se s ní rozdělím. To už se ho nikdy nezeptám.
Po pohřbu jsme se sešli u notáře. Já, máma, Jana a Petra. Notář přečetl závěť a v místnosti se rozhostilo ticho. Viděla jsem, jak Jana zbledla. Jak Petra zadržuje slzy. Jak máma sedí s kamennou tváří, ale pod stolem nervózně bubnuje prsty.
„To není možné,“ řekla nakonec Jana. „Petr by nikdy Petru takhle neopomenul. Musí to být omyl.“
Notář pokrčil rameny. „Závěť je platná, podepsaná, ověřená. Pan Tarhoňa jasně stanovil, že veškerý majetek připadá jeho manželce Marii a dceři Lucii. O slečně Petře tu není ani zmínka.“
Odešli jsme od notáře v tichosti. Nikdo nemluvil, nikdo se na nikoho nepodíval. Až venku na ulici se to stalo. Jana mě chytila za ruku a s očima plnýma slz řekla: „Lucie, prosím. Petr byl Petře otcem ve všem kromě jména. Miloval ji. Staral se o ni. Nemůžeš ji takhle odstřihnout.“
Nevěděla jsem, co říct. Samozřejmě, že jsem věděla, že táta měl Petru rád. Viděla jsem to každý den. Ale také jsem věděla, že závěť je závěť. Že táta měl své důvody, proč ji napsal tak, jak ji napsal. Že to bylo jeho poslední přání a já bych ho měla respektovat.
„Jano, já… musím si to promyslet,“ řekla jsem nakonec. „Tohle je pro mě taky šok.“
Myslela jsem, že tím to skončí. Že budu mít čas všechno si v klidu rozmyslet, probrat s právníkem, najít nějaké rozumné řešení. Ale to jsem se spletla.
Druhý den mi zavolala máma. „Lucie, musíme si promluvit,“ řekla tónem, který jsem u ní slyšela jen párkrát v životě. Tónem, který nestrpěl odmluvu.
Sešly jsme se v kavárně. Máma vypadala unaveně, ale odhodlaně. „Lucie,“ začala bez okolků, „musíš se s Petrou rozdělit. Je to správné.“
Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou. „Cože? Ty chceš, abych šla proti tátově poslední vůli?“
„Tvůj otec udělal chybu,“ řekla pevně. „Nevím, proč to udělal, ale bylo to špatné rozhodnutí. Petra je jeho dcera, i když ne podle papírů. Vychovával ji, miloval ji. Zaslouží si svůj podíl.“
„Ale mámo,“ namítla jsem, „táta to takhle chtěl. Musím respektovat jeho přání.“
„A co tvoje svědomí?“ zeptala se tiše. „Dokážeš žít s vědomím, že jsi svou sestru připravila o dědictví po otci?“
„Není to moje sestra,“ řekla jsem tvrdohlavě. „Je to dcera tátovy přítelkyně. A podle zákona nemá nárok na nic.“
Máma se na mě dlouze zadívala. „Podle zákona možná ne. Ale podle morálky? Podle svědomí? Podle toho, co je správné?“
Odešla jsem z té kavárny zmatená a naštvaná. Naštvaná na mámu, že se zastává Jany a Petry místo mě. Naštvaná na tátu, že mě postavil do téhle situace. Naštvaná sama na sebe, že nevím, co je správné.
Od té doby uplynul měsíc. Měsíc plný telefonátů, esemesek, e-mailů. Od mámy, od Jany, dokonce i od Petry. Všechny mě prosí, abych „udělala správnou věc“. Abych se „zachovala jako táta“. Abych „napravila jeho chybu“.
Mluvila jsem s právníkem. Řekl mi to, co jsem už věděla - podle zákona nemusím Petře dát ani korunu. Závěť je jasná, platná, nezpochybnitelná. Všechno je moje a mámino.
Mluvila jsem s kamarádkou Markétou. Ta mi řekla, že bych se měla držet závěti. Že táta věděl, co dělá. Že kdyby chtěl, aby Petra něco dostala, napsal by to tam.
Mluvila jsem s kamarádem Pavlem. Ten mi řekl, že bych měla poslouchat své svědomí. Že peníze nejsou všechno. Že rodina je důležitější.
A já pořád nevím, co mám dělat. Na jednu stranu chápu, že Petra byla tátovi blízká. Že ji měl rád. Že by možná chtěl, aby byla zajištěná. Na druhou stranu - proč to tedy nenapsal do závěti? Proč ji tam vůbec nezmínil? Byl to omyl? Nebo záměr?
Včera mi máma poslala fotky. Staré fotky z dovolených, z Vánoc, z narozeninových oslav. Táta s Petrou. Jak ji učí plavat. Jak jí pomáhá s úkoly. Jak ji vede k maturitnímu plesu. A pod fotkami jediná věta: „Tohle je láska. Ne papír.“
A já brečela. Brečela jsem, protože vím, že máma má pravdu. Že táta Petru miloval. Že by nechtěl, aby odešla s prázdnou. Že by chtěl, abych se zachovala správně.
Ale co je správné? Respektovat jeho poslední vůli, jak je napsaná černé na bílém? Nebo respektovat jeho lásku k nevlastní dceři, kterou projevoval celý život?
Dnes ráno mi volala Jana. Plakala do telefonu. Řekla mi, že Petra přišla o práci. Že má problémy s nájmem. Že by jí tátovo dědictví teď opravdu pomohlo. A já nevím, jestli je to pravda, nebo jestli se mě snaží jen citově vydírat. Nevím, jestli mám věřit ženě, která žila s mým tátou dvacet let, ale nikdy si ho nevzala. Ženě, která teď chce část jeho majetku pro svou dceru.
A tak tady sedím, s hlavou v dlaních, a nevím, co dělat. Část mě chce dodržet tátovu závěť do puntíku. Část mě chce dát Petře aspoň něco, aby nebyla úplně odstřižená. A část mě chce prostě utéct někam daleko, kde mě nikdo nezná a kde nebudu muset řešit tyhle těžké otázky.
Možná dám Petře nějaké peníze. Ne polovinu, ale něco. Dost na to, aby mohla začít znovu. Dost na to, aby věděla, že na ni táta myslel, i když ji nezmínil v závěti. Dost na to, abych mohla v noci spát s čistým svědomím.
Nebo možná ne. Možná se budu držet závěti. Možná řeknu mámě, Janě i Petře, že respektuji tátovo poslední přání. Že kdyby chtěl, aby Petra něco dostala, napsal by to tam. Že není moje povinnost napravovat jeho rozhodnutí.
Upřímně? Nevím. Nevím, co je správné. Nevím, co by táta chtěl. Nevím, co můžu udělat, abych nepřišla o rodinu, o svědomí, o sebeúctu.
Vím jen, že ať se rozhodnu jakkoliv, někdo bude nešťastný. A možná to budu já.
