Článek
Nejlépe je to vidět ve chvílích, kdy jde o děti. Naše maminky bývají ochotné pomoci, někdy víc, než si vůbec zasloužíme, ale jindy z jejich pomoci vyplyne i něco, s čím jsme nepočítali. Tak se to stalo nedávno u nás doma, kdy moje máma přišla s dárky, nabídla se s hlídáním, a nakonec otevřeně řekla, že by chtěla za tu péči nějakou odměnu. Byla to situace, kterou jsem dlouho vstřebávala a nakonec ji vyřešil manžel způsobem, který bych nikdy nečekala.
Když se narodily děti, máma byla první, kdo přišel s nabídkou, že je kdykoli pohlídá. Já i manžel jsme za to byli vděční. Měli jsme oba plné ruce práce, já se vracela do zaměstnání a on měl náročné směny. Babička se vždycky tvářila, že je pro ni potěšením být s vnoučaty. Chodila k nám často, občas s nějakou drobností v tašce, vždycky přinesla sladkosti, ovoce nebo hračku. Bylo to milé a připadalo mi, že to dělá od srdce. Jenže čím častěji děti hlídala, tím víc jsem začala cítit, že její ochota má i druhou stránku.
Jedno odpoledne přišla zase. Tentokrát s velkou taškou, plnou plyšáků, puzzle a dortíkem z cukrárny. Děti byly nadšené, skákaly kolem ní a ona si užívala jejich radost. Já jsem měla domluvenou pracovní schůzku, a tak jsem byla ráda, že je s nimi. Všechno se zdálo v pořádku, dokud se večer při odchodu nezastavila mezi dveřmi a nenadhodila větu, která mi vyrazila dech. Řekla naprosto vážně, že by byla ráda, kdybychom jí za to hlídání začali dávat něco „na přilepšenou“. Ne jako velké peníze, ale aspoň symbolicky. Tvrdila, že nakonec každý víkend kupuje dětem něco navíc a že to stojí čas i energii, které už prý nemá tolik, jako dřív.
Upřímně jsem zůstala stát v šoku. Celé roky jsem žila v přesvědčení, že babička s vnoučaty tráví čas proto, že je to baví, že je to naplňuje a že v tom vidí smysl. A najednou slyším o tom, že si představuje i finanční stránku. Připadala jsem si, jako bych dostala facku. Nedokázala jsem jí v tu chvíli nic odpovědět, jen jsem zamumlala, že si to musíme promyslet. Máma odešla a já jsem se cítila zmatená a zklamaná.
Večer jsem to řekla manželovi. Očekávala jsem, že bude reagovat podobně jako já, že se rozčílí a že mu přijde nepředstavitelné platit vlastní mámě za hlídání. Jenže jeho reakce mě zaskočila ještě víc. Poslechl si mě, chvíli mlčel a pak řekl, že by se na to měl člověk podívat i z jejího pohledu. Že možná opravdu cítí, že toho má hodně, že se necítí doceněná a že ty peníze vnímá spíš jako způsob, jak si potvrdit, že ji bereme vážně.
Měla jsem pocit, že mi nerozumí, a začali jsme se hádat. Připomínala jsem mu, kolikrát máma sama nabízela hlídání, kolikrát tvrdila, že je to pro ni radost a že nás nechce nechat na holičkách. On ale trval na svém: že pokud to pro ni už není samozřejmost, měli bychom to respektovat. A tehdy pronesl větu, která všechno změnila. Řekl, že jí sice peníze nedáme, ale že jí nabídne něco, co pro ni bude mít možná ještě větší cenu.
Druhý den zavolal mámě a pozval ji na večeři. Řekl jí, že místo peněz jí dáme něco, co si bude pamatovat. A tak jsme připravili společný večer: on vařil její oblíbené jídlo, děti nakreslily obrázky a já jsem se postarala o výzdobu. Bylo to jednoduché, ale srdečné. Máma dorazila a viditelně ji to dojalo. Přiznala, že měla pocit, že ji bereme jako samozřejmost, a proto si řekla o „odměnu“. Nešlo jí prý o peníze, ale o pocit, že to, co dělá, má smysl a že si jí vážíme.
Ten večer skončil smíchem a povídáním dlouho do noci. Máma nakonec sama řekla, že žádné peníze nechce a že jí stačí vědět, že ji bereme jako součást rodiny, ne jako službu. Ulevilo se mi, i když ve mně pořád zůstalo něco jako malý stín. Vědomí, že i ti nejbližší někdy potřebují slyšet ocenění, a že se to nemusí obejít bez konfliktů.
Od té doby jsme se domluvili jinak. Máma děti hlídá dál, ale ne tak často jako dřív. Když přijde, nebereme její pomoc jako samozřejmost a snažíme se jí to dávat najevo ať už drobností, společným večerem nebo obyčejným poděkováním, které řekneme nahlas. A já jsem si uvědomila, že vztahy nejsou o tom, kdo komu co dá v korunách, ale o tom, jestli se dokážeme cítit potřební a milovaní. Protože někdy i vlastní máma může chtít slyšet něco víc, než jen větu „díky, mami“.
