Článek
Občas jsme se hádali, někdy jsme spolu nemluvili celý den, ale vždycky jsme to nakonec urovnali. Já sama jsem byla přesvědčená, že jsme spolu zůstali právě proto, že i přes všechny spory jsme se měli rádi. Jenže v ten večer, kdy jsme šli společně na večeři do restaurace, se všechno změnilo.
Byl to docela obyčejný pátek. Dohodli jsme se, že zajdeme ven, a já se těšila, že si užijeme chvíli jen sami dva, bez dětí a povinností. On mi přišel naproti, byl pěkně oblečený, měl na sobě oblek a kabát, který jsem mu kdysi sama koupila. Vypadal dobře, možná lépe než jindy. Sedli jsme si k rezervovanému stolu, objednali víno a já byla přesvědčená, že nás čeká příjemný večer. Jenže hned v prvních minutách se mi do hlavy začal vkrádat neklid, který se postupně změnil ve šok.
Když si odložil sako přes židli vedle sebe, ucítila jsem vůni, která mě doslova bodla do srdce. Nebyl to jen tak ledajaký parfém, ale vůně, kterou jsem moc dobře znala. Patřila jedné ženě, se kterou jsem se kdysi potkávala v práci. Byla vždy dokonale upravená, sebevědomá a ráda dávala najevo, že dostane všechno, co chce. Její parfém byl výrazný, těžký, snadno zapamatovatelný. A teď jsem ho cítila na saku svého manžela.
V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Snažila jsem se najít jiné vysvětlení. Možná si to jen namlouvám, říkala jsem si. Možná jsem tu vůni ucítila někde po cestě a teď si ji jen spojuji s ní. Jenže čím déle jsem seděla vedle něj, tím víc jsem věděla, že se nepletu. Ta vůně byla čerstvá, nebylo to jen stopové aroma, které by se mohlo zachytit někde v kanceláři nebo v MHD. Byla intenzivní a jasně ukazovala, že s tou ženou byl v kontaktu.
Místo aby mě ovládla zlost, přišel klid, který byl ale mnohem horší. Najednou jsem neměla chuť mluvit, neměla jsem sílu se ptát, neměla jsem ani potřebu se hádat. Jen jsem mlčela. Dívala jsem se na něj, jak se usmívá, jak něco vypráví o práci, a každé jeho slovo mi znělo falešně. V hlavě jsem si přehrávala všechny situace posledních týdnů. Pozdní návraty domů, rychle zhasnutý displej telefonu, když jsem přišla do pokoje, a ty výmluvy, které mi do té doby nepřišly nijak podstatné. Teď do sebe zapadaly jako dílky skládačky.
On si mého mlčení všiml. Ptal se mě, co se děje, proč jsem taková odtažitá, jestli mi nechutná jídlo. Jenže já nedokázala odpovědět. Nechtěla jsem dělat scénu uprostřed restaurace, nechtěla jsem, aby lidé u vedlejších stolů sledovali, jak se hádáme. Jen jsem se snažila do sebe sousto po soustu polykat a přitom myslela na to, že náš vztah už nikdy nebude stejný.
Po večeři jsme se vydali domů. Nabídl mi rámě, jako by se nic nedělo, ale já se ho ani nedotkla. Mlčela jsem dál a v duchu si přehrávala, co budu dělat. Ptát se? Mlátit ho důkazy o hlavu? Nebo počkat, až se sám přizná? Jenže já svého manžela znala moc dobře. Věděla jsem, že se nikdy nepřizná, i kdybych měla vůni té ženy na saku ještě zřetelnější. Vždycky všechno dokázal obrátit tak, aby vypadal jako nevinný.
Ta noc byla dlouhá. Ležela jsem vedle něj, zatímco klidně spal, a já se nemohla zbavit pocitu, že vedle mě neleží ten stejný muž, za kterého jsem se před lety provdala. Pořád jsem cítila ten parfém a připadalo mi, že mě dusí. Najednou jsem si uvědomila, že vím víc, než bych chtěla. Vím, že se v našem vztahu něco změnilo, a že to není moje vina.
Od té chvíle jsem přestala mluvit stejně jako dřív. Už to nebylo spontánní, nebyla tam radost, byla tam jen nedůvěra a odstup. Možná čekal, že se rozbrečím, že mu něco vyčtu, ale já jsem to neudělala. Nechtěla jsem mu dopřát tu možnost se vymlouvat. Jen jsem mlčela. A možná právě to mlčení ho tížilo víc, než kdybych se hádala.
Dnes nevím, jak to celé dopadne. Možná se ukáže, že mám pravdu a opravdu mě podvádí. Možná se snažil a já jsem mu nedala šanci vysvětlit. Jenže když ucítíte na oblečení svého muže parfém ženy, o které víte, že by po něm klidně sáhla, je těžké tvářit se, že je všechno v pořádku. Já to nedokázala. A od té chvíle, od té večeře v restauraci, jsem jen mlčela.
