Článek
Začalo to před třemi měsíci. Firma, kde jsem pracovala pět let jako účetní, se rozhodla „optimalizovat náklady“. V překladu to znamenalo, že polovinu lidí vyhodili a zbytek práce rozdělili mezi ty, co zůstali. Já patřila do té první skupiny. Dostala jsem výpověď, odstupné za dva měsíce a přání hodně štěstí do budoucna.
„Neboj, s tvými zkušenostmi si rychle najdeš něco jiného,“ utěšoval mě šéf, když mi podával výpověď. „Trh práce je plný příležitostí.“
Možná pro třicetiletého programátora. Ne pro pětačtyřicetiletou účetní, která celý život pracovala v jedné firmě a jejíž zkušenosti s „moderními technologiemi“ končí u Excelu 2010.
První měsíc jsem ještě byla optimistická. Aktualizovala jsem životopis, zaregistrovala se na pracovních portálech, rozeslala desítky žádostí. Odpověděli tři. Dva mě odmítli hned, třetí po prvním kole pohovorů. Prý hledají někoho „dynamičtějšího“. V překladu: mladšího.
Druhý měsíc už jsem začínala panikařit. Úspory se tenčily, odstupné bylo pryč (nájem, jídlo, účty – všechno je dnes tak drahé) a nová práce v nedohlednu. A tak jsem udělala to, co jsem si slibovala, že nikdy neudělám. Šla jsem na úřad práce.
Byla to jedna z nejponižujících zkušeností mého života. Ne proto, že by tam byli nepříjemní – vlastně byli docela milí. Ale ten pocit. Pocit, že jsem selhala. Že ve svém věku, se svým vzděláním a zkušenostmi, musím žádat stát o pomoc.
„Budeme potřebovat tyto dokumenty,“ řekla mi úřednice a podala mi seznam. „Potvrzení o ukončení pracovního poměru, výplatní pásky za poslední rok, doklad o vzdělání…“
Přikývla jsem a snažila se působit vyrovnaně. Jako by to byla běžná věc. Jako by to nebyl důkaz mého osobního selhání.
„A pak vám vypočítáme podporu v nezaměstnanosti. Ta se počítá z průměrného měsíčního výdělku za poslední dva roky,“ pokračovala. „První dva měsíce dostanete 65 %, další dva 50 % a pak 45 % až do konce podpůrčí doby.“
Znělo to složitě, ale pochopila jsem základní princip. Dostanu část svého bývalého platu, zatímco budu hledat práci. Není to ideální, ale pomůže mi to překlenout toto těžké období.
Doma jsem si sedla a začala počítat. Můj průměrný plat byl 28 000 hrubého. To znamená, že bych měla dostat něco kolem 18 000 čistého. Takže podpora by mohla být… 65 % z 18 000 je něco přes 11 000. To by mohlo stačit na nájem a základní výdaje, pokud budu hodně šetřit.
S touto nadějí jsem se vrátila na úřad, odevzdala všechny dokumenty a čekala. Řekli mi, že první podpora mi přijde na účet za dva až tři týdny.
Mezitím jsem dál hledala práci. Chodila na pohovory. Snižovala své nároky. Už jsem nehledala práci účetní na plný úvazek. Spokojila bych se s administrativou, s polovičním úvazkem, s čímkoliv, co by mi přineslo nějaký příjem.
A pak, jednoho rána, mi přišla SMS. „Na Váš účet byla připsána částka 4 023 Kč.“ Podpora v nezaměstnanosti. Čtyři tisíce dvacet tři korun. Čtyři. Tisíce.
Myslela jsem, že je to omyl. Že mi poslali jen část a zbytek přijde později. Zavolala jsem na úřad. „Ne, to je správná částka,“ ujistila mě úřednice. „Podpora se počítá z průměrného čistého výdělku, ale jen z toho, co jste odvedla na pojistném. A vzhledem k tomu, že jste měla nižší příjmy a nějaké nemocenské…“
Přestala jsem ji vnímat. V hlavě mi běžely výpočty. Nájem 12 000. Elektřina, plyn, voda dalších 3 000. Internet, telefon 1 000. Jídlo aspoň 4 000, pokud budu jíst jen to nejnutnější. To je 20 000 měsíčně na základní přežití.
A stát mi dá 4 023 korun.
Když jsem položila telefon, rozbrečela jsem se. Ne tiché, důstojné slzy. Hlasitý, zoufalý pláč člověka, který neví, co bude dál. Jak zaplatím nájem? Jak budu jíst? Co když si nenajdu práci ani příští měsíc? Ani ten další?
Nikdy jsem nebyla v takové situaci. Vždycky jsem pracovala. Vždycky jsem platila daně, pojištění, všechno, co jsem měla. A teď, když poprvé v životě potřebuji pomoc, dostanu částku, která mi nepokryje ani jídlo na měsíc.
Nejhorší na tom všem byl ten pocit bezmoci. Pocit, že systém, do kterého jsem celý život přispívala, mě teď nechal na holičkách. Že jako člověk, který vždy hrál podle pravidel, jsem teď potrestána za to, že jsem přišla o práci.
Po hodině brečení jsem se umyla, napila vody a začala přemýšlet prakticky. Co můžu udělat? Jaké mám možnosti?
První krok: drasticky omezit výdaje. Zrušila jsem předplatné streamovacích služeb, Netflix, Spotify, všechno. Přestala jsem kupovat značkové potraviny a přešla na ty nejlevnější. Vypnula jsem topení ve všech místnostech kromě jedné.
Druhý krok: hledat další zdroje příjmů. Zaregistrovala jsem se na všechny možné brigádnické portály. Roznos letáků, úklid, výpomoc v kuchyni – cokoliv, co by mi přineslo pár korun navíc.
Třetí krok: požádat o pomoc. To bylo nejtěžší. Zavolala jsem rodičům, přiznala jsem, v jaké jsem situaci, a požádala je o půjčku na nájem. Slíbila jsem, že jim to vrátím, hned jak si najdu práci. Souhlasili, samozřejmě. Ale ten pocit, že ve svém věku musím žádat rodiče důchodce o peníze, byl zdrcující.
Čtvrtý krok: nevzdávat se. Každé ráno jsem vstala, oblékla se, jako bych šla do práce, a strávila celý den hledáním zaměstnání. Rozesílala jsem životopisy, volala na inzeráty, chodila na pohovory. Odmítnutí za odmítnutím, ale nepřestávala jsem.
A pak, po dvou měsících a třiceti sedmi odmítnutích, přišla nabídka. Ne ideální – administrativní práce za minimální mzdu. Ale byla to práce. Příjem. Šance znovu se postavit na vlastní nohy.
Nastoupila jsem okamžitě. První výplata byla nízká, ale byla moje. Vydělala jsem si ji. A hlavně – byla vyšší než ta směšná podpora.
Dnes, s odstupem času, když se ohlížím za tou zkušeností, cítím směs emocí. Hořkost z toho, jak málo pomoci jsem dostala v těžké situaci. Vděčnost za rodiče, kteří mi pomohli. Hrdost, že jsem to nevzdala a našla si práci.
Ale hlavně cítím vztek. Ne na úředníky – ti jen dělali svou práci podle pravidel. Ale na systém, který trestá lidi, kteří celý život pracovali a platili daně, a pak se ocitli v nouzi. Systém, který nabízí „podporu“, která není podporou, ale výsměchem.
Protože 4 023 korun není podpora. Je to ponížení. Je to vzkaz: „Tvoje situace nás nezajímá. Poraď si sama.“
A to je něco, co by se v civilizované společnosti stávat nemělo. Protože každý z nás se může ocitnout v situaci, kdy bude potřebovat pomoc. A když ten čas přijde, měli bychom dostat skutečnou podporu, ne almužnu.
Takže ano, brečela jsem, když mi přišla podpora na účet. Ale dnes už nepláču. Dnes bojuji. Za sebe a za všechny ostatní, kteří se ocitli v podobné situaci. Protože tohle není správné. A někdo to musí říct nahlas.
