Článek
Celý život pracovali, nikdy nevyužívali žádné dávky, nikdy si nestěžovali. A přesto teď, ve chvíli, kdy by si měli užívat zasloužený odpočinek, žijí na hranici chudoby. A nejsou jediní. Každý den potkáváme lidi, kteří celý život dřeli, odváděli daně, ale když přišel důchod, místo klidného stáří se jim dostalo jen pocitu bezmoci.
Celý život poctivě pracovala. Dneska vybírá slevy v supermarketech
Mám tetu, která pracovala čtyřicet let jako zdravotní sestra. Celý život se starala o druhé, dělala dvanáctihodinové směny, noční, svátky. A co má dnes? Důchod, který nepokrývá ani základní potřeby. Když jsem ji jednou navštívila, otevřela mi s úsměvem, ale v očích měla smutek. „Víš, já už dneska chodím jen po obchodech a sleduju, co je ve slevě. Jídlo si kupuju podle toho, co je nejlevnější, ne podle toho, co bych chtěla jíst.“
Bylo mi to tak strašně líto. Celý život dělala těžkou práci, pomáhala lidem, zachraňovala životy, a teď? Teď musí hlídat každý halíř, aby si mohla dovolit máslo nebo ovoce.
Vybudoval firmu, platil daně. A dnes mu zůstalo skoro nic
Můj známý Karel měl malou truhlářskou firmu. Nebyl žádný milionář, ale vždycky poctivě platil daně, nikdy neokrádal stát, živil rodinu. Když šel do důchodu, čekal, že za ty roky práce dostane slušné peníze. Ale ne. Stát mu spočítal důchod tak směšně nízký, že se mu skoro podlomila kolena.
„Takže já celý život makám, abych teď měl sotva na nájem?“ řekl mi. „To jsem si mohl radši zašívat peníze pod polštář.“ A nejhorší? Když žádal o příspěvek na bydlení, řekli mu, že nemá nárok. Prý jeho důchod není dost nízký na to, aby měl nárok na podporu. Takže nebyl dost chudý na dávky, ale zároveň neměl dost peněz na důstojný život.
Důchodci, kteří si musí přivydělávat, jinak nepřežijí
Kolikrát vidím starší lidi, jak pracují u pokladen, roznášejí letáky, dělají vrátné nebo uklízejí. Ne proto, že by chtěli. Ale proto, že musí. Viděla jsem paní, které bylo přes sedmdesát, jak stojí za pokladnou v supermarketu a sotva se drží na nohou. Měla v očích únavu, ale jinou možnost neměla.
„Nevyšlo by mi na léky,“ řekla mi, když jsme se dali do řeči. „A bez nich bych to už dlouho nezvládla.“ Tohle je dnešní realita. Lidé, kteří celý život poctivě pracovali, teď musí v sedmdesáti dělat práce, na které už fyzicky nestačí. Největší nespravedlnost? Lidé, kteří nikdy nepracovali, často dostávají od státu víc než ti, kteří dřeli celý život.
Mám sousedku, která celý život jen pobírala sociální dávky, nikdy si nenašla práci, nikdy nic neodváděla. A hádejte co? Její příjem je dnes vyšší než důchod mojí tety. Jak je to možné? Proč stát trestá ty, kteří poctivě pracovali? Proč odměňuje ty, kteří celý život systém jen využívali?
Co s tím?
Nečekám, že se ze dne na den všechno změní. Ale není normální, že starší lidé musí žít v chudobě. Není normální, že babička, která celý život šila boty, nemá na jídlo, zatímco někdo jiný dostává dávky za to, že nikdy nevytáhl paty z domu.
Je načase, aby se systém změnil. Aby lidé, kteří celý život poctivě pracovali, měli důstojné stáří. Aby nemuseli prosit o pomoc a cítit se jako přítěž. Protože jestli to takhle půjde dál, jednou v tom budeme všichni.
