Článek
Nejsem v tom sama. Velikonoční svátky se z našich životů pomalu vytrácejí, i když oficiálně máme volno a obchody nás bombardují velikonočními dekoracemi už od února. Ještě si živě pamatuji to dětské těšení. Babička pletla pomlázku z osmi proutků (dodnes nevím, jak to dělala tak dokonale), děda vyřezával píšťalky a my děti jsme v kuchyni s úžasem sledovaly, jak se vaří cibulová voda na barvení vajíček. Ten pocit očekávání byl téměř hmatatelný.
Letos? Letos jsem na poslední chvíli koupil beránka v supermarketu. Ne domácího, z formy po prababičce, ale průmyslově vyrobeného v plastovém obalu. Žena mi večer před pondělím připomněla: „Nezapomeň, že zítra je velikonoční pondělí.“ A já jsem si v duchu povzdechl – zase jeden rok, kdy jsem na svátky jara úplně zapomněl.
Jednou jsem to zkusil svým neteřím vysvětlit. Jak jsme jako kluci vstávali za rozbřesku, jak celá vesnice voněla mazanci a jak jsme měli propracovanou strategii, které domy navštívit jako první, abychom dostali ta nejlepší vajíčka a sladkosti. Koukaly na mě, jako bych vyprávěl o pravěku. Pro ně jsou Velikonoce hlavně o čokoládových zajíčcích a volném dni ze školy.
Co se to s námi stalo? Vyrůstala jsem v době bez mobilů a internetu, kdy svátky byly skutečnými událostmi, na které se čekalo. Dnes máme nepřetržitý přísun zábavy, nakupování a rozptýlení. Nic nám nepřipadá výjimečné, protože všechno je dostupné kdykoliv. Nedávno jsem potkala sousedku, ženu kolem osmdesátky. Vyprávěla mi, jak celý týden před svátky pekla a zdobila kraslice. Na mou otázku, proč to dělá, když už k ní žádné děti nechodí, odpověděla jednoduše: „Bez tradic by život ztratil barvu.“ Ta věta mě zasáhla víc, než jsem čekal.
Možná právě v tom je jádro problému – necháváme tradice vymírat, protože nevnímáme jejich hlubší význam. Není to jen o té pomlázce nebo vajíčkách. Je to o zastavení se, o vytvoření rytmu v roce, o předávání něčeho z generace na generaci.
Včera jsem si při procházce všimla, jak se v parku skupina dětí s nadšením účastnila hledání velikonočních vajíček. Jejich radost byla nakažlivá. Sledovala jsem je a uvědomila si, že možná nejde o to držet se tradic přesně tak, jak byly. Možná jde o to uchopit jejich podstatu a přizpůsobit ji dnešku.
Příští rok to udělám jinak. Možná neupleju pomlázku jako děda, ale určitě si najdu čas, abych se zastavila a uvědomila si příchod jara. Třeba upečeme s dětmi jednoduché velikonoční sušenky nebo vysadíme něco nového na zahradě jako symbol obnovy. Protože jestli něco skutečně potřebujeme v dnešní hektické době, tak jsou to momenty, kdy se čas zpomalí. Kdy můžeme být přítomní, propojení s něčím větším než jsou naše každodenní starosti a pracovní povinnosti.
A vy? Jak jste prožili letošní Velikonoce? Držíte se nějakých tradic, nebo vám také proklouzly mezi prsty?
