Článek
Venku bylo krásně, svítilo slunce a já měla domluvenou důležitou schůzku ve městě. Navíc máma nikdy nebyla typ člověka, který by věřil na nějaké předtuchy nebo znamení. „Co to zase vymýšlíš?“ zeptala jsem se a dál jsem pokračovala v balení. Zarazila jsem se až ve chvíli, kdy jsem si všimla jejího výrazu. Dívala se kamsi do prázdna, jako by viděla něco, co já nevidím.
„Sama nevím,“ odpověděla tiše. „Prostě mám divný pocit. Už od rána mi něco našeptává, že bys dnes měla zůstat doma.“
Rozesmála jsem se. Intuice, předtuchy a podobné věci byly v mém světě jen výmysly pro lidi, kteří potřebovali nějaké vysvětlení pro náhody. Všechno má přece své logické vysvětlení. Máma asi jenom špatně spala.
„Neboj, za tři hodiny jsem zpátky,“ uklidnila jsem ji a vyrazila na zastávku.
Cesta do města trvala autobusem asi patnáct minut. Chodila jsem tudy denně už šest let, znala jsem každý kámen. Na autobusové zastávce stálo asi deset lidí, všichni zahledění do telefonů jako obvykle. Já jsem si sedla na lavičku a kontrolovala, jestli mám všechny dokumenty na schůzku. Pak jsem se podívala na hodiny – do příjezdu autobusu zbývalo pět minut.
Najednou mi v kabelce začal zvonit telefon. Volala kamarádka Petra.
„Ahoj, máš chvilku? Potřebuju s něčím poradit,“ řekla spěchat. Zněla nervózně.
„Jasně, autobus jede za pět minut, tak rychle,“ odpověděla jsem.
A pak se to stalo. Něco, co nedokážu dodnes vysvětlit. Jak jsme mluvily, začala jsem mít pocit, že musím odejít ze zastávky. Ne za chvíli, ne po hovoru, ale okamžitě. Ten pocit byl tak silný, že jsem automaticky vstala a začala couvat od silnice.
„Počkej, neslyším tě,“ řekla jsem Petře a pokračovala v chůzi. Vzdálila jsem se asi dvacet metrů od zastávky a najednou jsem zaslechla strašlivý zvuk trhajícího se plechu a řev lidí.
Když jsem se otočila, naskytl se mi pohled, který nikdy nezapomenu. Velké černé SUV v plné rychlosti vjelo do zastávky plné lidí. V místě, kde jsem seděla ještě před minutou, bylo nyní jen pokroucené železo a sklo.
Upustila jsem telefon a běžela zpátky, abych pomohla. Všude byl chaos, lidé křičeli. Někdo volal záchranku. Pamatuji si hlavně krev na chodníku a zvuk sirén, který se mísil s pláčem zraněných. Tři lidé byli těžce zraněni, jeden z nich dokonce na místě, kde jsem před chvílí seděla já.
Když jsem se později vrátila domů, máma stála ve dveřích. Nemusela jsem nic říkat – všechno věděla. V tu chvíli jsme se objaly a já poprvé v životě skutečně pocítila, že existuje něco nad rámec toho, co dokážeme vysvětlit rozumem.
Od té doby uplynulo pět let. Nikdy jsem se nedozvěděla, proč jsem v tu chvíli cítila, že musím odejít. Řidič byl v šoku, protože mu selhaly brzdy. Nebyla to jeho vina. Prostě smůla, která by se mohla stát kdykoliv a komukoliv.
Teď už se nesměju, když mi někdo řekne, že má předtuchu. Netvrdím, že věřím na nadpřirozeno, ale věřím, že intuice není výmysl. Je to jako šestý smysl, který nás někdy chrání způsobem, který nejsme schopni racionálně pochopit.
Moje máma od té doby už nikdy nepocítila podobnou předtuchu – jako by šlo jen o jednorázovou záležitost, která měla zachránit právě mě a právě v ten den. Když se mě lidé ptají, jestli věřím na osud, odpovídám, že nevím. Ale na intuici? Na tu už věřím víc než na cokoliv jiného.
Pokaždé, když projíždím kolem té zastávky, vzpomenu si na onen den a na ten nevysvětlitelný pocit. A přemýšlím, kolik z nás denně ignoruje svůj vnitřní hlas jen proto, že ho neumíme vysvětlit. Kolik varování přehlušíme racionalitou a kolik signálů ignorujeme, protože nejsou „vědecky podložené"?
Od té doby se řídím jednoduchým pravidlem: Když mi intuice něco napoví, naslouchám jí. I kdyby mi to mělo připadat sebevíc iracionální nebo hloupé. Protože jeden jediný okamžik může být rozdílem mezi životem a smrtí
