Článek
A tak jsme se vydali na starožitný trh.
Mezi různými starými komodami, hodinami a obrazy jsme narazili na nádherné, vysoké zrcadlo. Mělo masivní dřevěný rám s vyřezávanými ornamenty a sklo, které bylo lehce zašedlé stářím.
„Tohle je dokonalé,“ řekla moje žena a pohladila rám.
Prodavač, starší pán s vrásčitýma rukama, se na nás podíval trochu zvláštním pohledem. „To je velmi staré zrcadlo,“ řekl pomalu. „Je… zvláštní.“
„Zvláštní?“ zopakoval jsem.
Muž pokrčil rameny. „Lidé říkají, že v něm někdy vidí věci, které tam nejsou. Ale víte, jak to chodí. Každý starý předmět má svůj příběh.“
Moje žena se zasmála. „To zní spíš jako skvělá dekorace na Halloween.“
A tak jsme si ho koupili.
Kdybychom jen věděli, co nás čeká.
První náznaky něčeho zvláštního
Zrcadlo jsme postavili do obývacího pokoje, kde se perfektně hodilo ke staré knihovně. Okamžitě dodalo místnosti jinou atmosféru – jako by tam patřilo už celá desetiletí.
Prvních pár dní bylo všechno normální. Až do jednoho večera.
Seděli jsme na gauči a dívali se na televizi, když jsem koutkem oka zachytil pohyb. Jako by se něco mihlo v odrazu zrcadla.
Otočil jsem se, ale nic tam nebylo.
„Viděla jsi to?“ zeptal jsem se ženy.
„Co?“
„Myslím, že jsem něco zahlédl v zrcadle.“
Podívala se na něj a pak se usmála. „Možná jen odraz z okna?“
Přikývl jsem, i když jsem si tím nebyl jistý.
Ale pak se začaly dít další věci.
Někdo jiný v zrcadle
Jednoho večera jsme šli spát dřív než obvykle. Ležel jsem v posteli a snažil se usnout, když jsem uslyšel tiché škrábání.
Vstal jsem a šel do obýváku.
Měsíční světlo dopadalo na zrcadlo, které stálo v rohu místnosti. A pak jsem to uviděl.
V odrazu stál někdo jiný.
Zatajil jsem dech. Byla to žena. Měla na sobě staré, potrhané šaty a dívala se přímo na mě. Ale když jsem se otočil, místnost byla prázdná.
Srdce mi divoce bušilo. Otočil jsem se zpět k zrcadlu, ale teď už v něm byl jen můj vlastní odraz.
Moje žena přišla do obýváku a ospale zamrkala. „Co se děje?“
„Viděl jsem někoho v zrcadle,“ zašeptal jsem.
Podívala se na něj, ale nic zvláštního neviděla.
„Měl bys jít spát,“ řekla a odtáhla mě zpátky do ložnice.
Ale já věděl, co jsem viděl.
Stíny minulosti
Další dny se situace zhoršovala. Občas jsme slyšeli kroky, i když jsme byli v domě sami. Světla se občas samovolně zhasínala, a co bylo nejhorší – zrcadlo začalo ukazovat věci, které tam neměly být.
Jednou jsem kolem něj procházel a zahlédl v něm svůj odraz. Jenže se nehýbal stejně jako já. Stál tam… a usmíval se.
Přestal jsem dýchat.
Pak ten druhý „já“ pomalu naklonil hlavu na stranu. Jako by mě pozoroval.
Odskočil jsem a otočil se. Ale v místnosti jsem byl jen já.
Začali jsme zjišťovat historii toho zrcadla. Pátrali jsme po internetu a nakonec jsme narazili na článek z místních archivů.
To zrcadlo kdysi patřilo ženě jménem Anna Richterová. Žila v našem městě na začátku 20. století. Podle záznamů byla obviněna z vraždy svého manžela – a než mohla být souzena, zmizela. Poslední, co o ní kdo slyšel, bylo, že se naposledy dívala do svého zrcadla a šeptala něco nesrozumitelného. Pak ji už nikdo nikdy neviděl.
Říkalo se, že její duše v zrcadle zůstala uvězněná.
A my jsme si ho přinesli domů.
Zrcadlo musí pryč
Poslední kapkou bylo, když moje žena našla na zrcadle otisk ruky.
Nikdo se ho nedotýkal. Byla to malá ženská dlaň, jako by někdo chtěl projít skrz sklo.
Toho večera jsme se rozhodli, že se ho zbavíme. Odnesli jsme ho do sklepa a přikryli dekou.
Ale než jsme odešli, podívali jsme se do odrazu naposledy.
A oba jsme to viděli.
Ženská silueta stála těsně za námi.
Zhasli jsme světlo a utíkali nahoru.
Druhý den ráno jsme zavolali známého, který se věnoval paranormálním jevům. Když zrcadlo viděl, zbledl. „Tohle nemůžete jen tak vyhodit,“ řekl.
Odvezl ho pryč a slíbil, že se postará o to, aby už nikdy nikoho neděsilo.
Od té doby máme doma klid.
Ale občas… když se podívám do jakéhokoliv jiného zrcadla… mám pocit, že tam někdo stále je. A čeká.
