Článek
Tomáš zemřel před šesti lety při autonehodě. Byl to náraz čelní srážky a podle svědků neměl žádnou šanci. Ztratit ho bylo jako přijít o část sebe. Byl můj starší bratr, můj nejlepší přítel, moje opora. Po jeho smrti se rodina rozpadla na kusy. Rodiče se odcizili a já jsem se uzavřela do sebe. Přestala jsem chodit do míst, která jsme spolu navštěvovali, včetně té kavárny.
Dnes jsem ale šla kolem. Nevím, proč jsem se rozhodla vejít dovnitř. Možná nostalgie. Možná touha konečně čelit vzpomínkám. Otevřela jsem dveře a ovládl mě známý pach čerstvé kávy a skořicových koláčků.
A pak jsem ho uviděla.
Seděl tam.
U našeho stolu v rohu.
Byl ke mně otočený zády, ale poznala bych ho kdykoliv. Ty tmavé vlasy lehce rozcuchané, stejně jako vždycky. Tu koženou bundu, kterou nosil roky a nikdy se jí nevzdal. Dokonce i jeho držení těla bylo stejné – mírně nakloněný dopředu, jako by poslouchal někoho, kdo sedí naproti němu.
Srdce se mi divoce rozbušilo. To není možné. Tomáš je mrtvý. Pohřbili jsme ho. Stála jsem tam jako přimrazená, neschopná se pohnout.
Když jsem konečně sebrala odvahu, udělala jsem několik kroků blíž. Chtěla jsem vidět jeho tvář.
Najednou se otočil.
A podíval se mi přímo do očí.
Byl to on.
Cítila jsem, jak mi po zádech přeběhl mráz. Nemohla jsem dýchat. Byl naprosto stejný, jak si ho pamatuji. Jeho rysy, jeho oči… dokonce i ten malý jizvička nad obočím, kterou si udělal v dětství.
„Tomáši?“ vydechla jsem.
Usmál se. Jeho úsměv byl klidný, ale něco na něm bylo zvláštního.
Než jsem stačila udělat další krok, přestala jsem ho vidět.
Nebyl tam.
Jako by se vypařil.
Rozhlédla jsem se kolem – lidé seděli u stolů, v klidu pili kávu a povídali si. Nikdo si ničeho nevšiml. Bylo to jen v mé hlavě?
Ne, musela jsem ho vidět. Byla jsem si jistá. Ale jak to bylo možné?
Zmatená jsem se podívala na stůl, kde seděl. A tehdy jsem si všimla něčeho, co mi podlomilo kolena.
Na stole stála nedopitá káva. Vedle ní ležel cukr v obalu, nepoužitý – přesně tak, jak to vždycky dělal.
A vedle kávy…
Jeho prsten.
Ten prsten, který nikdy nesundával. Který byl v rakvi s ním.
V tu chvíli jsem věděla, že jsem se nezbláznila.
Tomáš tam byl. A z nějakého důvodu se mi ukázal.
Ale proč? A co se mi tím snažil říct?
