Článek
Po pohřbu se máma rozhodla, že pracovnu vyklidíme. Nejdřív jsme to odkládaly – bylo těžké se smířit s tím, že všechno, co z něj zůstalo, budou jen věci. Ale jednoho dne jsem tam vešla sama.
Místnost voněla stejně jako on. Po dřevě, starých knihách a trochu po tabáku, i když už dávno nekouřil. Rozhlédla jsem se kolem a netušila, kde začít. Nakonec jsem se posadila ke stolu a začala procházet zásuvky.
Staré dopisy, účtenky, zápisníky plné jeho úhledného písma. Nic neobvyklého. Pak jsem ale otevřela poslední zásuvku a tam… byla fotografie.
Ležela tam schovaná pod stosem starých papírů, jako by ji tam někdo odložil ve spěchu. Vzala jsem ji do ruky a okamžitě mě zamrazilo.
Na fotce byl můj otec – mnohem mladší, možná kolem třiceti let. Usmíval se a vedle něj stála žena. Nebyla to má matka.
Byla to žena, kterou jsem nikdy neviděla. A přitom mi byla podivně povědomá.
Srdce mi začalo divoce bušit. Otočila jsem fotku a zjistila, že na zadní straně je něco napsané.
„S láskou navždy – A.“
A.
Kdo byla A?
Celé tělo se mi roztřáslo. Otec mi nikdy neřekl, že by měl před mámou nějaký jiný vztah. Nikdy jsem neslyšela žádné zmínky o jiné ženě.
Nechápala jsem to. A pak jsem si všimla ještě něčeho. Datum na fotce.
Bylo to o rok dříve, než se seznámil s mámou.
A najednou mi to došlo.
Otec měl před mámou někoho jiného. A nejen to – podle pohledu na fotce, podle toho, jak se na sebe dívali, to vypadalo, že ji miloval.
Znovu jsem se podívala na její tvář. A tehdy mě to zasáhlo jako blesk.
Ta žena vypadala přesně jako já.
Cítila jsem, jak se mi podlomila kolena. Byla jsem si jistá, že ji neznám, a přitom… v jejích očích, v úsměvu, v linii brady… bylo něco, co mi připomínalo můj vlastní odraz v zrcadle.
Byla to moje matka? Ne. Máma vypadala úplně jinak.
Tak kdo to byla?
Náhle jsem si uvědomila, že mi otec celý život něco tajil. Něco, co jsem možná ani neměla zjistit.
Držela jsem fotku v roztřesených prstech a věděla jsem, že musím zjistit pravdu.
Ať už bude jakákoli.
