Článek
Každou noc se probudil přesně ve stejnou dobu – 2:37 ráno. Vždycky křičel, třásl se a schovával si tvář do polštáře, jako by nechtěl něco vidět. Když jsem se ho ptala, co se děje, odpověď byla pokaždé stejná.
„Je tu ten pán, mami. Ten pán v rohu.“
Srdce se mi sevřelo. Nikdy jsem v pokoji nic zvláštního neviděla, ale Mareček byl přesvědčený, že tam někdo stojí a dívá se na něj.
„Jak vypadá?“ zeptala jsem se jednoho večera, když už jsem toho měla dost.
Mareček se roztřásl a přitáhl si deku až k bradě. „Je vysoký. Má černé oblečení a klobouk. A nemá oči, mami.“
Celým tělem mi projela husí kůže. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit. „To je jen sen, zlato. Nic tam není. Podívám se, ano?“
Vstala jsem, rozsvítila lampičku a prošla celý pokoj. V rohu nebylo nic. Samozřejmě, že ne. Ale Mareček se stále třásl.
„On se schoval,“ zašeptal.
Cítila jsem, jak se mi ježí vlasy na zátylku.
Další noc se to opakovalo. A další. A další.
Pak jsem si všimla něčeho zvláštního. Vždycky, když jsem v noci přišla do jeho pokoje, hodiny na nočním stolku ukazovaly přesně 2:37. Připadalo mi to zvláštní, ale nechtěla jsem tomu přikládat větší váhu.
Až do té noci, kdy Mareček začal plakat ještě předtím, než se probudil.
Bylo 2:30. Seděla jsem u postele a držela ho za ruku, když se jeho tělo začalo třást. Oči měl zavřené, ale z úst mu vycházelo tiché: „Ne… nechoď ke mně… mami, prosím…“
Srdce mi divoce bušilo. Zatřásla jsem s ním a on najednou otevřel oči dokořán.
„On ví, že o něm mluvíš,“ zašeptal.
„Kdo, zlato?“ snažila jsem se ovládnout chvění v hlase.
Mareček se pomalu podíval do rohu místnosti. Cítila jsem v zádech ledový mráz.
„Dědeček.“
Celé mé tělo ztuhlo. „Jaký dědeček, Marečku?“
„Tvůj dědeček. Ten, co umřel. Ví, že o něm nevíš. A teď chce, abys věděla.“
Nemohla jsem dýchat. Můj dědeček zemřel, když jsem byla malá. Nikdy jsem o něm Marečkovi nevyprávěla. Nikdy ho nemohl vidět.
A přesto…
„Řekl ti něco?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.
Mareček kývl. „Řekl, že je načase, abys otevřela tu krabici.“
Zírala jsem na něj. Krabici? O čem to mluví?
A pak mi to došlo.
Ve sklepě byl starý dřevěný kufr. Patřil mému dědečkovi. Nikdy jsem ho neotevřela. Nikdy jsem se o to ani nepokusila.
Teď už vím, že to musím udělat.
Ale bojím se.
