Článek
Každé ráno začíná stejně. Mamka vstane, uvaří si čaj, namazaný krajíc chleba si rozkrájí na malé kousky, protože tak jí vydrží déle, a pak si sedne ke stolu. Zapne televizi, kde běží ranní zprávy, a mezi loky vlažného čaje si tiše povzdychne. „Všechno je tak drahý…“ Říká to pokaždé, ale tentokrát má v očích něco jiného než obvyklou rezignaci.
Nevím, proč zrovna dneska, ale konečně se odhodlá říct, co jí leží na srdci. „Představ si, včera jsem si na týden nakoupila a stálo mě to skoro patnáct stovek. Přitom jsem vzala jen základní věci. Rohlíky, máslo, mlíko, brambory. Maso už vůbec neberu, to je nad moje možnosti.“
Slyším ji a je mi to líto. Ale pak řekne něco, co mi sevře žaludek. „A do toho mi Honzík říkal, že si každý den objednává přes telefon jídlo. Za dvě stovky! No uznej, dvě stovky denně!“
A v tu chvíli mi to docvakne. Mamka, která přežívá na rohlících, se snaží pochopit svět svého vnuka, který bez mrknutí oka dá každý den za oběd částku, která je pro ni skoro jako sváteční jídlo.
Můj synovec Honza je typický mladý kluk dnešní doby. Nemá potřebu řešit, kolik co stojí. Má telefon neustále v ruce, aplikace na rozvoz jídla se mu otevře rychleji než internetový prohlížeč. Klikne, vybere si burger nebo sushi, přihodí nápoj, zaplatí mobilem a hotovo. Jídlo se k němu blíží rychlostí blesku, zatímco jeho babička čeká na důchod a přemýšlí, jestli si může dovolit koupit máslo, nebo jestli si vystačí s margarínem.
Když se ho zeptám, kolik měsíčně utratí za jídlo, ani se nezamyslí. „Nevím, pár tisíc? Není to tak strašný, když si to rozpočítáš. Dvě stovky denně, to je normální, ne?“ Normální? Pro něj možná ano. Ale pro jeho babičku je to luxus, který by si nikdy nedovolila. „A kde se vlastně takhle najíš?“
Chci tomu porozumět. Otevřu si telefon, stáhnu si stejnou aplikaci, kterou používá Honza, a podívám se na nabídku. A tam to je. Pizza za 240 korun. Asijské nudle za 190. Bageta a limonáda za 210. A já si v duchu představuju mamku, jak stojí v obchodě a počítá každou korunu. Jak si prohlíží cenovky a hledá ty nejlevnější varianty. Jak se vzdává věcí, které by měla ráda, jen aby se vešla do svého rozpočtu.
A do toho Honza, který neřeší vůbec nic. Nejde o to, že bych mu záviděla. Nejde o to, že bych mu přála, aby jedl hůř. Jde o ten propastný rozdíl mezi generacemi. „Babi, to není tak hrozný! Sedíme u stolu a já se rozhodnu, že to s ním rozeberu. „Víš, kolik má babička důchod?“ ptám se ho. „Nevím, nějak málo, ne?“ odpoví Honza a v očích má nezájem.
„10 200 korun měsíčně. A ty si za jídlo utratíš 6 000. Vidíš ten rozdíl?“ Chvíli se na mě dívá a pak jen pokrčí rameny. „No jo, ale já mám jiný výdaje. Telefon, Spotify, Netflix…“ A já se musím zhluboka nadechnout. Protože on to fakt nechápe. „Ale my to taky neměli“. Tohle je ta největší pravda. Nikdo ho to nenaučil.
Babička žila v době, kdy se jídlo vařilo doma, kdy se nevyhazovalo, kdy se i tvrdý chleba dal využít na strouhanku. My jsme vyrůstali tak, že jsme museli vědět, co kolik stojí. A Honza? Honza vyrůstá v době, kdy je všechno dostupné na pár kliknutí.A tak mu zkusím vysvětlit, jak to vidí jeho babička.
Že za dvě stovky, které on denně utratí za jídlo, by si ona mohla koupit potraviny na celý týden. Že si nemůže dovolit drahé večeře, protože musí vyjít s tím, co má. Že pro ni je tahle jeho „normální“ útrata něco naprosto nepochopitelného. A víte, co mi řekne? „To je hrozný. To bych radši ani nevycházel z baráku, kdybych měl žít takhle.“ A já vím, že to nemyslí špatně. Jen prostě neví, jaké to je.
Druhý den u snídaně Honza přijde a sedne si vedle babičky. A pak se stane něco, co mě překvapí. „Babi, můžu ti něco objednat? Co by sis dala? Můžu tě pozvat?“ Babička se na něj podívá a rozesměje se. „Víš co? Já bych si dala obyčejnou česnečku. Ale víš, co je na ní nejlepší? Že mě nestojí dvě stovky.“
A tak tam sedíme, smějeme se a já si říkám, že to možná pochopil. Možná aspoň trochu. Možná to není o tom, že by dnešní mladí byli rozmazlení. Možná jen vyrůstají v úplně jiném světě. Ve světě, kde neexistuje čekání, kde se nemusí počítat každá koruna, kde je všechno rychlé a dostupné.
Ale pořád je tu babička. A pořád je tu česnečka za dvacku. A i když se tyhle dva světy možná nikdy úplně neprotnou, je důležité, aby se aspoň snažily porozumět.
