Článek
Pečujeme doma o tatínka. Je po mrtvici, takže nemluví ani se nehýbe – je to prostě ležák, pokud bych to měla popsat jasně a stručně. Jenže to neznamená, že nevnímá. Naopak – on toho vnímá docela dost, jen to nemůže říct. Komunikujeme spolu přes stisk ruky nebo mrkáním. Ale chápu, že se hodně lidem jeví jako „kus masa, který bych měla radši dát do ústavu.“ Za ty uvozovky mi promiňte, ale to už jsem vážně reálně slyšela. To se pak člověku chce zaplakat – ale ani na to už kolikrát nemá sílu. Ona péče o takového člověka je prostě velmi vyčerpávající. A tak jsem se rozhodla požádat o příspěvek na péči.
Musíme to u vás zkontrolovat
Bylo mi sděleno, že k nám dorazí sociálka, aby tatínkův stav posoudila. Hmmm, jakoby nestačily všechny ty lékařské zprávy, co už jsem doložila. Ale budiž. A přišla k nám paní pokladní. Tak pracovně říkám dámám, které se prostě neusmějí a vy si proti nim připadáte jako otravný hmyz (čest těm pokladním, které tak nevypadají – naštěstí ještě docela nevymřely).
Paní pokladní už od začátku tatínka ignorovala. Mluvila jenom se mnou – ani ho nepozdravila. Upozornila jsem ji, že nás vnímá, ale evidentně jí to bylo fuk. Nejdřív jsem jí víceméně opakovala to, co měla ve zprávách. Netuším proč, ale budiž. Trvalo to docela dlouho. Přišla zrovna v čase oběda, tak jsem začala být trochu nervózní.
Jenom ať nemlaská
Když se zvedla k obhlídce bytu (netuším proč), zeptala jsem se, jestli můžu tatínka nakrmit.„Ano, ale ať prý nemlaská a neslintá.“ No, s úřednicí se hádat nebudu, ale dostalo mě to. Jako by za to mohl. Mezitím vyrazila paní pokladní do útrob bytu. Ani nevím, co tam dělala, měla jsem jiné starosti.
„Je to dobré, počet kartáčků souhlasí,“ pronesla, když se vrátila. Tuhle poznámku jsem taky nepochopila. Ale pak místo toho, aby si sedla zpět na místo u stolu, kde byla předtím, odsunula tatínkovy léky (a pěkně mi je rozházela), aby mohla psát tam. To už jsem trochu zvedla obočí, čehož si asi všimla. „Já se na to nemůžu dívat,“ odvětila suše a něco psala.
Dodnes nevím, jestli tím „to“ myslela tatínka, nebo „to“ jídlo. Lepší nad tím nepřemýšlet, jinak by asi od nás neodešla v hezkém stavu. Chvíli potom návštěvu ukončila. Prý to vypadá dobře a něco dostaneme (že se s tatínkem ani nerozloučila asi zdůrazňovat nemusím). Tak jsem na to „něco“ tedy zvědavá. Ale jestli sedí na sociálce všude takovéhle „paní pokladní“, tak tedy nevím, nevím.
Zdroj: autorský text, psáno podle příběhu klientky
