Článek
Kolem páté jsem vešel do Kauflandu. Všude bylo plno lidí, nejvyšší odpolední špička. Prošel jsem pečivo, šunky, sýry, až jsem se dostal k máslu. Bylo o pět korun levnější, možná proto zbývalo pět kusů. Dva jsem si vzal, doma už nebylo.
Nepříjemně zírající bába
Když jsem položil dvě kostky másla do košíku, někdo do mě jemně najel vozíkem. Otočil jsem se, co se děje. Stála za mnou starší paní, asi šedesát. Netrpělivě se na mě dívala. Zakroutil jsem hlavou a pokračoval.
Mission impossible
Poslední položkou na mém seznamu byly minerálky, zaparkoval jsem košík, aby nepřekážel a šel vzít balení po šesti. Jak jsem se otočil zpět ke košíku, nevěřil jsem vlastním očím.
„Co to děláte? To je můj košík!“ zvolal jsem, protože mi ta stařena najížděčka s vozíkem právě brala z mého nákupu kostku másla, opatrně, nenápadně jako protřelá kuna v kurníku.
Jakmile měla mé máslo, rozjela se k pokladnám a dělala, že nic. Na moje volání se neobtěžovala ani ohlédnout.
„Viděli jste to?“ řekl jsem, ale bylo to jen do větru, protože si všichni hleděli svého. Na první pohled do košíku jsem viděl, že tam jedna kostka másla zůstala. Vracet se mi nechtělo a bylo mi jasné, že jiné máslo Madeta už tam nebude, tak jsem jel ke kase.
Závěr
Jak jsem se soustředil na máslo, nevšiml jsem si, že mi chybí jiná věc. Až po vyskládání zboží u samoobslužných pokladen mi došlo, že nemám podmáslový chléb. Kde je? To mi ta bába vzala i chleba? Ale proč? Bylo ho tam přece dost.
Tak jsem si rychle zaběhl pro chleba, pečivo je na úplném začátku. Celkem sport. Když jsem se vrátil, stála fronta už i u samoobslužek, takže jsem si vychutnal pár nepříjemných pohledů za zdržování. Kdyby ale znali můj příběh, jistě by měli víc pochopení.
