Článek
Výběr zdánlivě bezpečné trasy úklidu
Byl jsem přidělený k třídě, abych s nimi šel uklízet. Naše trasa nebyla dlouhá, dokonce jsme měli být jedni z těch šťastnějších, protože jsme nedostali nádraží. My jsme se měli postarat o park a hřiště v centru města. Tedy maminky s kočárky, děti na pískovišti.
Nic není, jak se zdá
Na první pohled vypadalo vše dobře. Místy špačky od cigaret, posmrkaný kapesník nebo obal od tyčinky. Nedaleko hřiště při zdi domu ale rostly keře, husté. Neúmyslně tak z dětského hřiště vzniklo jedno z mála míst, kde se člověk mohl v centru města skrýt před očima druhých.
Byl jsem opatrný, takže jsem přispěchal hned, jak se ke křoví žáci přiblížili.
„Tam nechoďte,“ řekl jsem jim a oni poslechli, samozřejmě ale nahlíželi.
„Pane učiteli, podívejte, co tam je,“ upozorňovali mě.
Víte, co bylo v křoví čtyři metry od dětského hřiště? - Použitý toaletní papír s exkrementy a zalomená jehla od injekční stříkačky. Čtyři metry od pětiletých dětí. Velká část toaletního papíru byla navíc pomocí exkrementů nalepená na kmen stromku, který mezi keříky rostl. Jako tapety na stěně, nechutné tapety.
Tohle je přesně důvod, proč posílat děti na úklid města není dobrý nápad.
Co jsme našli dohromady
Kromě zmíněného jsme nasbírali tři pytle běžného odpadu, starou požární hadici, rozbité dřevěné židle a železnou konstrukci, kterou někdo hodil do místního potoka. Tu jsme samozřejmě z vody nevytahovali, jen jsme předali informaci o poloze, aby se o rezavé železo postaraly městské služby.
