Článek
Můj život se točí kolem domácnosti, práce na poloviční úvazek v účtárně a občasných návštěv u dcer, které už se odstěhovaly.
Do Kauflandu chodím každou středu. Je to takový můj rituál – vždycky ve středu, vždycky po práci, vždycky se seznamem, který si píšu dva dny dopředu. Znám tam každou uličku, vím, kde co najdu, a hlavně – ve středu odpoledne tam nebývá takový nával jako v pátek nebo o víkendu.
Minulou středu jsem tam šla jako obvykle. Venku bylo nevlídno, typický podzimní den – šedivá obloha, mrholení a vítr, který se vám nepříjemně dostává pod bundu. V obchodě jsem si vzala košík (ne vozík, ten beru jen v pátek, když nakupujeme na víkend) a vydala se svojí obvyklou trasou. Pečivo, ovoce, zelenina, mléčné výrobky. Rutina, kterou bych zvládla i poslepu.
A pak jsem ji zahlédla. Paní Novotnou z vedlejšího vchodu. Starou, ale čipernou paní, která bydlí v našem paneláku už od jeho postavení. Pamatuje si jména všech sousedů, vždycky se ptá, jak se máme, a občas nám donese svoje domácí buchty. Paní, která vypadá, že má vždycky všechno pod kontrolou.
Stála u pokladny a zrovna platila. Měla na sobě svůj typický béžový kabát a šátek kolem krku, který nosí prakticky celý rok. Nevšimla si mě, byla soustředěná na placení. A pak se to stalo.
Pokladní jí podala účtenku a paní Novotná začala hrabat v peněžence. Vytáhla drobné a začala je přepočítávat. Jednou. Podruhé. A pak se jí roztřásly ruce. Viděla jsem, jak se jí drobné kutálejí po rukách, jak pokladní trpělivě čeká. A pak jsem zaslechla, jak paní Novotná s třesoucím se hlasem říká: „Omlouvám se, ale já… já nevím, jestli to stačí. Můžete mi to, prosím, spočítat?“
Zastavila jsem se s košíkem hned za ní. Pokladní – mladá holka, sotva dvacet – se na ni podívala s překvapivou laskavostí. „Samozřejmě, nebojte se,“ řekla a vzala si od ní mince. Rychle je přepočítala. „Ano, to je přesně akorát. Dokonce vám zbyde pět korun.“
Paní Novotná si oddechla tak viditelně, že mi to sevřelo srdce. „Děkuji vám. Víte, já už si nejsem jistá… oči mi neslouží jako dřív a ty malé mince…“ „To je v pořádku,“ ujistila ji pokladní. „Vždycky vám to ráda spočítám.“
Paní Novotná si vzala svůj nákup – byla to jen taška s mlékem, chlebem, máslem a nějakými sušenkami – a pomalu odcházela. Viděla jsem, jak si cestou k východu ještě jednou kontroluje účtenku a jak se jí třesou ruce.
Zaplatila jsem svoje věci a šla za ní. Dohnala jsem ji u východu. „Paní Novotná? Dobrý den, to jsem já, Martina z vedlejšího vchodu.“ Otočila se a její tvář se rozjasnila. „Martino! To je ale náhoda. Jak se máte? A jak se mají děvčata? Pořád je potkávám tak málo.“
„Mají se dobře, děkuju. Lucie je teď v Praze a Tereza čeká miminko,“ odpověděla jsem automaticky, ale hlavou mi běžela úplně jiná myšlenka. Tahle žena, která vždycky působila tak sebejistě, která pekla nejlepší buchty v celém paneláku, která si pamatovala narozeniny všech dětí v okolí… najednou si není jistá, jestli má dost drobných na chleba a mléko.
„Nechcete, abych vám pomohla s tou taškou? Jdeme stejným směrem,“ nabídla jsem. „To je od vás milé, ale zvládnu to. Nekoupila jsem toho moc, víte? Dnes už člověk tolik nesní.“ Usmála se, ale viděla jsem, že její oči nejsou tak zářivé jako dřív.
Cestou domů jsme si povídaly o banalitách – o počasí, o tom, jak zrekonstruovali autobusovou zastávku, o novém výtahu v paneláku. Nic o tom, co se stalo u pokladny. Ani slovo o třesoucích se rukou nebo o nejistotě v očích.
Když jsme došly k našemu vchodu, řekla najednou: „Víte, Martino, stáří je zvláštní věc. Přijde tak nenápadně. Jednoho dne zjistíte, že si nemůžete vzpomenout, kam jste položila brýle. Pak najednou nepoznáte drobné mince. A pak… pak přijdou další věci.“ Nevěděla jsem, co na to říct. Jen jsem přikývla a stiskla jí ruku. „Ale nebojte se, ještě nejsem úplně k ničemu,“ zasmála se náhle. „V sobotu peču štrúdl. Přijďte na kávu, jestli budete mít čas.“
Tu sobotu jsem k ní opravdu zašla. A od té doby chodím každou sobotu. A každou středu vezmu paní Novotnou s sebou do Kauflandu. Nikdy neříkám, že jí pomáhám, a ona nikdy nepřizná, že pomoc potřebuje. Jen spolu nakupujeme, povídáme si a já se tvářím, že je úplně normální, když jí pomůžu přečíst ceny nebo spočítat drobné.
Někdy si říkám, kolik takových paní Novotných kolem nás žije. Lidí, kteří celý život stáli pevně na nohou, a teď ztrácejí jistotu, ale neradi by to dali najevo. A kolik z nich potkáváme denně, aniž bychom si všimli jejich třesoucích se rukou nebo nejistoty v očích.
