Článek
Jen jsme spolu seděly u kávy, na stole se houpal cukr v misce a voněly čerstvě upečené sušenky, které dělávala odjakživa. A pak najednou řekla: „Tohle je pro tebe. Už je čas.“ A podala mi složený papír, zažloutlý na okrajích, s písmeny psanými jejím rukopisem, který by mezi stovkou jiných poznala každá vnučka.
Ten recept znám odmalička. Jmenuje se jednoduše „Babiččin jablečný koláč“ a přestože to není žádné kuchařské umění, má pro mě větší cenu než všechny cukrářské knihy dohromady. Je v něm totiž všechno. Dětství, bezpečí, smích z kuchyně, nedělní poledne, kdy jsme se tlačili kolem stolu a babička rozdávala talířky, na které kapalo jablečné pyré a voněla skořice. Je v něm něco, co se nedá koupit ani zopakovat podle YouTube. Je v něm ona.
Než jsem si ho dočetla do konce, stihl mě napadnout milion věcí. Proč teď? Není snad nemocná? Neděje se něco? Ale pak jsem si uvědomila, že je to přesně její styl. Prostě ví, kdy má předat štafetu. Ví, že přišel ten okamžik, kdy už koláč zvládnu upéct stejně dobře, možná i lépe, protože už ho nebudu péct podle paměti, ale podle její ruky. A zároveň mě to rozložilo víc než jsem čekala. Protože v tom nebylo jen to těsto a jablka. Bylo v tom všechno, co za celý život nedokázala říct nahlas.
Listovala jsem očima po řádcích, které jsem znala zpaměti. Máslo s cukrem vyšlehat do pěny. Přidat žloutky. Mouku s práškem prosít. Nic nového. Ale pak jsem se dostala k místu, kde stojí „Peč na 180° asi 35 minut. Podle toho, jak zraje láska (nezapomeň se dívat přes sklo a usmívat se u toho)“. A tam mě to dostalo.
Slzy mi vyhrkly tak rychle, že jsem ani nestihla říct, co se děje. Jen jsem tam seděla, držela ten kousek papíru a měla pocit, že se na mě dívá z minulosti. Ne jako babička, která právě připravuje čaj, ale jako někdo, kdo už ví, že se jednou nebudeme vídat tak často. Jako někdo, kdo do té závorky nenapsal poznámku o pečení, ale o životě.
Ta věta „jak zraje láska“, ve mně zůstala viset ještě hodně dlouho. Připomněla mi, jaký měla babička přístup ke všemu. Nechvátat. Nedělat věci jen tak napůl. Nebát se čekat, dokud nebude ten správný čas. A hlavně být u toho. Dívat se, smát se, být přítomná. I u obyčejného koláče.
A to je možná ten největší rozdíl mezi generací mojí babičky a tou mojí. My děláme všechno rychle. Ve spěchu. Multitasking je druhé jméno každé ženy v mém okolí. Koláč děláme, zatímco vyřizujeme e-maily, odpovídáme na zprávy a kmitáme mezi prací a domácností. A pak se divíme, že nemá chuť. Že to není ono. Že tam něco chybí. A ona přitom napsala všechno podstatné do jediné závorky. Usmívej se. Dívej se. Buď tam.
Doma jsem si ten recept přepsala. Ne do mobilu, ale ručně. Stejně jako ona. Stejným perem, se stejným podtrháváním klíčových slov, stejně okřídleně podtrženým „Skořici nešetřit!“. A i když ho teď umím nazpaměť, vím, že ho budu otevírat znovu a znovu, protože mi připomíná nejen chutě, ale i to, kdo jsem. A odkud jsem.
Pár dní na to jsem koláč upekla. Poprvé podle jejího papíru. A udělala jsem to přesně tak, jak psala. Nesledovala jsem hodiny. Neřešila jsem, jestli těsto lepí. Jen jsem tam stála, dívala se přes sklo a usmívala se. A v tu chvíli jsem měla pocit, že stojí vedle mě. Že tam je. Že to není jen recept, ale dopis. Takový, jaký vám někdo napíše jednou za život. A už nikdy potom.
Uvědomila jsem si, kolik věcí jsme od svých babiček dostali. Ne jako dary, ale jako životní postoje. Trpělivost, štědrost, obyčejnou lásku bez podmínek. A taky tu schopnost udělat z obyčejného dne něco krásného. Ne protože se to má. Ale protože to jde.
Moje babička nikdy nemluvila moc o citech. Nebyla to ta typická babička, co by každých pět minut opakovala, že nás miluje. Ale každý její čin, každé jídlo, každý ten pohled, když nás vítala ve dveřích, to bylo jasnější než tisíc slov. A dneska už vím, že i ta závorka v receptu je vlastně vyznání.
A tak jsem si řekla, že to nenechám jen pro sebe. Že ten recept a hlavně ta myšlenka za ním musí dál. Moje dcera je ještě malá, ale jednou jí ho předám. Možná taky v obálce. Možná na kuchyňské lince, až si bude myslet, že už všechno zvládne sama. A taky tam napíšu něco v závorce. Něco, co jí pomůže nezapomenout, co je v životě důležité. Protože takové poznámky se čtou jen jednou ale pamatují se navždy.
A když si teď vzpomenu na babičku, nevidím jen tu starou paní se zástěrou a plechem v ruce. Vidím ženu, která mě naučila, že láska není o gestech, ale o přítomnosti. O tom, že když se díváš přes sklo trouby a usmíváš se, děláš pro svou rodinu to nejdůležitější na světě jsi tam.
A já tam teď jsem. Pro své děti. Pro sebe. A vlastně i pro ni. Protože ten koláč, ten už není jen jablečný. Je to babiččin způsob, jak říct: „Milovala jsem tě. A věřím, že to zvládneš dál.“
