Článek
Dřív jsem si myslela, že je to moje malá oáza, jenže pak jsem si všimla, že ji sdílím. Se stálými hosty. Sedávají vždycky u oken. Starší dámy, někdy pánové, většinou ve dvojicích nebo malých skupinkách. Objednají si kávu, někdy dort, povídají si dlouho a v klidu. Nikam nespěchají. Nepíší do mobilu, nekontrolují notifikace. Prostě jen jsou.
Závidím jim pomalost
Když je pozoruju, cítím zvláštní směs obdivu a závisti. Ne závisti v tom zlém slova smyslu. Spíš v tom tichém, kdy víš, že oni mají něco, co ty nemáš. Čas. Ne ten ve smyslu kalendáře, ale čas jako rozpoložení. Jako když víš, že si můžeš dát další kafe jen tak. Bez výčitek, bez plánování. A že svět tě za to nebude popohánět.
Já tam sedím s notebookem, každých pár minut se dívám na hodiny, abych to stihla. Napsat článek, odpovědět na e-maily, vyřídit, zařídit, stihnout. I když jsem sama na volné noze a mohla bych si den naplánovat podle sebe, pořád mám pocit, že mi něco utíká. A pak se podívám na ně, jak si dávají zákusek k snídani a vyprávějí si o tom, jak jim kvete zahrada, je mi zvláštně smutno.
Učím se od nich
Někdy se přistihnu, že neposlouchám vlastní myšlenky, ale ty jejich. Třeba když paní v červeném kabátku vypráví, jak pekla bábovku a zapomněla na prášek do pečiva. Nebo když její kamarádka mluví o tom, jak byla na výletě u přehrady a jak bylo krásně. To slovo „krásně“ řekne tak, že ti dojde, že to nebylo jen o počasí.
Začala jsem si ty jejich věty pamatovat. Možná proto, že jsou jiné než ty moje. Nejsou to věty o výkonech, termínech, výsledcích. Jsou to věty o pocitech, chutích, detailech. Když říkají, že dort byl „pěkně vláčný“, zní to jako básnička.
Všimla jsem si ještě něčeho
Nejsou sami. Nikdo z nich nepřijde, nevypije kafe a neodejde beze slova. Mají domluvené srazy, pravidelnost, vztahy. A z jejich tváří vidíš, že se těší. Někdo jim možná závidí důchod, ale já jim závidím komunitu. Přítomnost. Něco, co v našem světě, „mladých, svobodných, digitálních“ často chybí.
Všichni máme stovky kontaktů, ale málo blízkosti. Umíme psát rychlé zprávy, ale neumíme sedět u jednoho stolu a mluvit o ničem. A když už se někdy potkáme, tak přemýšlíme, kdy půjdeme zase dál.
Cítím v tom určitou nespravedlnost
Společnost nás učí, že v mládí máme všechno. Možnosti, sílu, energii. A že starší lidé už spíš jen odpočívají. Ale v téhle kavárně to vypadá přesně obráceně. My mladí jsme uštvaní. Oni působí klidně, spokojení. My běháme po kariérách, oni mají čas na druhou kávu a pomalou konverzaci. A možná právě proto jsou tam šťastní.
Neříkám, že mají lehčí život. Jen vím, že v tomhle prostoru v čase mezi devátou a jedenáctou dopoledne, se něco obrací. Jako kdyby se na chvilku vyměnily role. Jako kdyby svět patřil zase jim. A já jsem za to vlastně ráda.
Nevím, jestli to někdy doženu
Říkám si, jestli i já jednou budu chodit do kavárny ve stejnou hodinu. Jestli budu mít někoho, s kým si dám bábovku a proberu, jak kvetou stromy. Jestli budu mít ten klid, který kolem nich dýchá. Nebo jestli už tenhle svět zmizí a s ním i ta generace, která ještě uměla zpomalit.
Možná to nebude o věku, ale o přístupu. Možná si ten klid musíme vybojovat už teď. Nebýt pořád jen produktivní, výkonný, dostupný. Možná bych si někdy měla dovolit sedět v kavárně bez notebooku. Jen tak. Jako oni.
Diana P., Praha
